Někdy můžeme slyšet „řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi“. Podstata tohoto rčení mi vlastně uniká, ale vybavilo se mi, když jsem se díval na práci ekonoma jménem Antoine Levy. Ten totiž věnoval čas pozoruhodnému „kvalitativnímu“ srovnání systémů korporátního zdanění ve vybraných zemích (tak, jak jej samy země definují pro srovnání v rámci OECD). Posuďte sami:
U Kanady ekonom konstatuje, že systém je popsán třemi řádky, všichni mu rozumí a všichni jsou spokojeni.
U Francie „najdeme dvacet různých sazeb, výjimky a přechodná opatření, která jsou nakonec stálá, hodně záleží na různých příjmových hranicích a statusu daného subjektu“.
V případě Německa tu je „jasný vzorec, pravidla jsou pro všechny stejná“. Kalkulace jsou prováděny na mnoho desetinných čísel, jejichž smysl uniká všem mimo samotných Němců.
Řecko má „dvacet různých systémů a nikdo pořádně neví, který z nich kdy platí“. Pravidla neexistují, jsou jen výjimky, systémy se navzájem nahrazují a točí v kruhu.
Korea má dvě pravidla shrnutá na dvou řádcích.
Norsko má jednu sazbu, systém je popsán na jednom řádku.
Izrael do OECD jako jediný poslal místo textu tabulku, která navíc „nepopisuje systém zdanění“.
Švýcarsko popisuje svůj systém zejména matematickými vzorci, mezi kterými nalezneme i „církevní násobek“.
Turecko popisuje systém na dvou řádcích s tím, že jeden je o pravomocích prezidenta změnit sazby.
Pravidla v Itálii jsou popsána na osmi stránkách, což je více, než u všech zbylých zemí dohromady. Vše se liší podle regionů, sektoru, velikosti firmy a dalších faktorů. Sazby se tak pohybují od necelých 3 % k téměř 60 %.
Lucembursko „daň má a nebojte se, je velmi nízká“.
Popis systému zdanění v Nizozemí je krátký a prošpikovaná slovy „snížení daně“.
Jasně, krátce a neměnit
Pan Levy komentoval jednotlivé systémy s určitou dávkou nadsázky, vše ovšem dokumentuje konkrétním textem. A zatímco bychom asi neměli propadat stereotypům a předsudkům, výsledek je pozoruhodný. Některé státy se pevně drží pravidla „v jednoduchosti je krása“, jiné se snaží tuto krásu různě dolaďovat a výsledek je zřejmý. Jaké může mít tato dolaďovací snaha motivy? Různé, v tom nejlepším případě snad může jít o snahu různými výjimkami a pobídkami podpořit ekonomickou aktivitu a růst. Je to smysluplná činnost?
Před několika týdny byla zveřejněna nová studie, která může nabídnout určitou odpověď. Zabývá se tím, zda sazby daně ze zisků (efektivní) nějak ovlivňují investice. Sebastián Ballesteros a Thomas Goda ve studii v první řadě tvrdí, že efektivní (to jest výsledné, skutečně aplikované) sazby jsou většinou pod sazbami nominálními/výchozími. Za druhé, většina zemí v posledních dvaceti letech snižovala sazby nominální, ale u efektivních to tak neplatí. A hlavně za třetí:
Studie ukazuje, že neexistuje žádný významnější vztah mezi sazbami daně na straně jedné a přílivem zahraničních investic a investicemi firem na straně druhé. A to platí u rozvíjejících se i vyspělých zemí (u zemí OECD byl jen nalezen „určitý důkaz podporující názor, že nižší efektivní sazby se pojí s vyššími přímými zahraničními investicemi“). Studie k tomu doplňuje, že snahy o různé výjimky a daňovou podporu investic mohou mít navíc negativní dopady, a to jednak ve formě nižších daňových výnosů a hlavně kvůli zhoršené alokaci kapitálu.
Celkové závěry oné kvalitativní a kvantitativní části dnešní úvahy se tak zdají být celkem jasné: Nežeňme se za co nejnižšími sazbami, důležitější je vytvořit velmi jednoduchý systém a pak už na něj nesahat.