Ekonomové Natixisu poukazují na růst sazeb v eurozóně, který podle nich může ovlivnit i udržitelnost vládních financí v některých zemích. Které z nich by se mohly dostat pod největší tlak a co by to pro ně přineslo?
První z následujících grafů ukazuje vývoj celkové a jádrové inflace v eurozóně. Druhý se zaměřuje na výnosy vládních dluhopisů, vyjma Řecka. Ty se nyní v průměru pohybují kolem 3 %, naposledy těchto hodnot dosahovaly v roce 2013:
Natixis porovnává potenciální růst zemí eurozóny s reálnými sazbami. Čím vyšší je rozdíl mezi nimi, o to větší fiskální prostor daná země má, a naopak. V Německu dosahuje rozdíl 1,92 procentního bodu, ve Francii 1,16, v Nizozemí dokonce 3,1 procentního bodu. Pozitivní je rozdíl také v Belgii, Rakousku či Finsku. Naopak v Itálii dosahuje -1,49 procentního bodu, v Řecku -0,28 a ve Španělsku -0,05 procentního bodu.
Podle Natixisu jsou tak v eurozóně dvě skupiny zemí. První z nich by neměla mít problém s udržitelností svých vládních financí a má značný fiskální prostor. O druhé ale platí opak. Ta bude tlačena do toho, aby omezila své primární fiskální deficity, tedy deficity před započtením úrokových nákladů, což znamená restriktivní fiskální politiku.
Natixis míní, že vzniklá mezera není v rámci měnové unie udržitelná, a zejména ne v době, kdy by měla probíhat energetická transformace. Ta by totiž měla být do nemalé míry financována státem. Jediné řešení by pak podle Natixisu bylo sdílení dluhů, které by vedlo k vyrovnání sazeb. Bez něj se podle ekonomů banky bude popsaná mezera prohlubovat.
Zdroj: Natixis