Je otázkou času, kdy na letošní Tour de France Lance Armstrong zaútočí na žlutý dres pro nejlepšího cyklistu a pokusí se pošesté v řadě zvítězit. Většinou se jeho síla ukáže v nejtěžších pasážích, v horách. Stejné je to i s americkou ekonomikou. Obtížemi dokáže projít jednodušeji a rychleji než hospodářství Německa, Francie či Itálie, které mimochodem patří mezi velmoci v silniční cyklistice. Lance Armstrong vyhrál posledních pět ročníků, na ekonomickém poli eurozóna prohrává v duelu s USA už dvanáct let v řadě a i letos je outsiderem.
Horší je, že se v poslední době množí zprávy, které dlouhodobé výhledy ještě více kalí. Francouzská vláda zasahuje do firemních fúzí a buduje národní šampiony (Aventis & Sanofi-Synthélabo), aby je o pár let později musela draze zachraňovat (2,5 mld. euro pro Alstom). Evropský komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein dokonce prohlásil, že se musel štípnout, aby se ujistil, že se neocitl zpátky v 60., 70. nebo 80. letech, když se o znovuobjevených praktikách dozvěděl.
Rozpočty poloviny zemí eurozóny jsou rozvrácené. Největší potíže mají, jak jinak, Francie, Německo, Itálie. Místo snahy o nápravu je jednodušší využít svých politických sil a změnit pravidla hry. Fair-play? Důvěryhodnost? Evropský soudní dvůr sice zrušil kontroverzní listopadové rozhodnutí Rady ministrů EU zastavit proti Francii a Německu disciplinární postup za překračování meze rozpočtového deficitu, které zahájila Evropská komise. Ústava EU ovšem počítá s omezením pravomocí Evropské komise v této oblasti. Dveře k rostoucímu zadlužování jsou otevřené. Že se není čeho bát? Ratingové agentuře Standard & Poor’s už došla trpělivost a snížila Itálii kvůli veřejným rozpočtům a dluhům hodnocení dlouhodobých závazků v domácí měně ze stupně AA na AA-.
Dražší pracovní sílu než v západní Evropě budete ve světě hledat velmi obtížně. Tamní firmy se čím dál tím častěji poohlížejí po střední Evropě, kde jsou nejen nižší mzdy, ale také daně. Německo a Francie si za současné rozpočtové situace nemohou dovolit razantně říznout do svých daňových systémů, a tak jejich zástupci přišli s myšlenkou zakázat ostatním nízké daně. To už je ovšem natolik troufalé, že prozatím s tímto návrhem nikdo vážně nepočítá. Jsou ale i jiné cesty v bruselské diplomacii. Nováčci čerpají z rozpočtu EU nemalé částky, zejména Polsko díky rozsáhlému zemědělskému sektoru. Ministři financí Německa a Francie proto přijeli do Varšavy přesvědčovat polského kolegu o potřebě zvýšit firemní daně. Polský ministr financí Jerzy Hausner se jim ovšem vysmál, když řekl, že Polsko chce naopak celkové daňové zatížení firem dále snižovat. Odveta na jiném poli by asi nebyla překvapením.
Francie a Itálie otevřely ještě jednu frontu. Silvio Berlusconi a Jacques Chirac se opřeli do Evropské centrální banky. Nelíbí se jim, že ECB zajímá jen inflace a nestará se o zaměstnanost a hospodářský růst. Na akademické půdě by mohlo jít o zajímavou diskusi, (cílování inflace vs. „just do it“ a cílování nominálního výstupu), vysloveno politikem vyvolává obavy o nezávislost ECB.
Problém všech těchto snah je v tom, že hospodářská politika by především neměla ekonomice škodit (vysokými daněmi) a aspirovat maximálně na stabilizaci hospodářského vývoje (vyhlazováním odchylek od potenciálních možností ekonomiky). Budou-li v eurozóně strukturální reformy suplovány rostoucími rozpočtovými schodky a nízkými úrokovými sazbami, nemůže to nikdy skončit dobře.
Evropa evidentně na ztrácí na USA a další ekonomiky. Někdy se uvádí, že je to tím, že si Evropané méně pracují a více užívají volného času. Jak je ale vidět z následujících grafů, nižším počtem odpracovaných hodin ztráty eurozóny nevysvětlíme. Navíc, proč v eurozóně hledá práci 9,0 % práceschopného obyvatelstva, zatímco v USA je to 5,6 %?
Obr.: Eurozóna ztrácí, ať měříme, jak měříme
Zdroj: Eurostat
|
Eurozóna nestačí s dechem a fiskální „EPO“ nepomáhá. Používání tvrdších drog poctivý trénink také nenahradí, spíše naopak, a Evropa se bude opět s povzdechem dívat nejen na Armstrongova záda, ale i ekonomické statistiky.
David Marek, Patria Online