Od 2. století našeho letopočtu začala mezi původními Římany prudce klesat porodnost. Jak demografické jádro římské společnosti sláblo, říše stále více otevírala své brány lidem zvenčí. Nejprve přicházeli jako spojenci, osadníci a vojáci, později už do říše vstupovaly celé kmeny vedené vlastními náčelníky a řídící se vlastními zákony. Ve stejné době se začalo zadrhávat i hospodářství. Říše čelila relativní deindustrializaci, rozsáhlému odlesňování, rostoucím cenám energie, vylidňování venkovských sídel a ztrátě konkurenceschopnosti vůči svým periferiím. Aby Řím dokázal financovat důchody, armádu a příděly obilí, zvolil typickou cestu všech upadajících impérií: zvyšoval daně, znehodnocoval měnu, vyžadoval povinné naturální dodávky a nucené odvody a zákony připoutával lidi k půdě. Západořímská říše tedy nezanikla po jediné osudové porážce – snad s výjimkou symbolického roku 476 (sesazeni posledního římského císaře) – a nebyla dobyta jedním rozhodujícím úderem. Pomalu a nenápadně se měnila zevnitř, až se proměnila v mozaiku římsko-barbarských království. Klasická civilizace zanikla a na jejím místě vzniklo něco zcela nového. Raný středověk nepředstavoval pokračování antického Říma, ale civilizaci, která vyrostla na jeho troskách. Feudalismus s Římem nespojovalo téměř nic – snad jen ruiny, na nichž se zrodil. Tohle není předpověď budoucnosti, ale popis toho, co se už děje. Trendy jsou dobře zdokumentované a institucionální mechanismy blokující jakoukoliv zásadní změnu jsou už dávno nastavené. Všechno ostatní je pouze politické divadlo.
log
