Obvykle píšeme o hrdinech. Dnes uděláme výjimku. Představíme vám muže, který sice jako hrdina začal, ale nakonec se jeho jméno stalo synonymem zrady. Na dnešek totiž připadá výročí, kdy výsadkář a diverzant Karel Čurda vyslyšel nabídku amnestie říšského protektora pro toho, kdo pomůže dopadnout atentátníky na Heydricha. Karel Čurda patřil po nacistické okupaci mezi muže, kteří zde zanechali svou rodinu (včetně osmiměsíční dcerky) a uprchnul na Západ, aby mohl bojovat s nacisty. Osvědčil se ve francouzském tažení a skončil v Anglii mezi třemi tisíci Čechoslováky, kteří se chtěli vrátit se zbraní v ruce. Tam padl do oka československé rozvědce - byl vybrán jako jeden z 36 nejnadějnějších talentů pro diverzní operace v Protektorátu. Jeho nadřízení ho v posudku hodnotili takto: "Živý, starostlivý, samostatný, energický, schopen jako velitel družstva, má vliv na mužstvo, velmi dobrých znalostí a schopností, veselý, kamarádský, dobrosrdečný, skromný. Méně chápavý, méně inteligentní, ale smělý, odvážný, ukázněný, spolehlivý. Velmi zdatný těžkých námah." Po enormně psychicky i fyzicky náročném výcviku byl vysazen v Protektorátu a začal vykonávat diverzní činnost jako například navádění britských bombardérů. Je tohle obraz padoucha? Asi se shodneme, že do téhle chvíle Karel Čurda patřil mezi nejstatečnější muže své doby. Jen málo jeho vrstevníků prokázalo stejný zápal pro vlast, jako on. Jenomže potom se projevila další stránka jeho osobnosti. A ani ta nebyla čistě negativní - Čurda měl silný vztah ke své rodině. Miloval svoji matku a své sourozence. A měl je rád tak moc, že udělal zásadní, katastrofální chybu: Zajel k nim na návštěvu. Mezitím došlo k atentátu na Heydricha, o kterém nebyl předem informován. Zažil atmosféru strachu, na kterou třicetiletý voják vycvičený v Anglii nebyl připravený. Ideály se srazily s realitou a kolem něj zuřil teror, který si do té doby neuměl představit. Byly vypáleny Lidice, každý den byli zatýkáni a popravováni občané, kteří ani často neměli s atentátem nic společného. A Karel Čurda byl se svou k smrti vyděšenou matkou a sestrou, které na něj naléhaly, aby výzvu k amnestii přijal. Těžko říct, co se mu tehdy honilo hlavou. Možná byl ochoten padnout sám (víme, že po příchodu na gestapo se pokusil polknout sebevražednou ampuli, ale bylo mu v tom zabráněno). Určitě ale nebyl ochoten nechat zabít svou rodinu. Nacisti ho nemuseli bít a mučit. Stačilo mu ukazovat fotky jeho blízkých a vysvětlovat mu, co je čeká. Během nekonečně dlouhých výslechů pak řekl úplně všechno, co věděl. Kvůli jeho výpovědím bylo odsouzeno k smrti 294 osob. Spolupráce pod hrozbami by se dala pochopit. Horší je pochopení toho, že přijal odměnu 5 milionů korun, ze kterých si pak vybíral 30.000 měsíčně. Pro srovnání malé auto Škoda Popular se tehdy dalo koupit za 17.300 a sportovní aerodynamický Rapid OHV za 40.000. Přepočtěte si to na cenu dnešních aut. Co ho k tomu vedlo? Možná už nemohl couvnout. Možná už neměl jinou cestu než pokračovat. Až do konce války jako konfident a agent provokatér. Na druhou stranu se nepokusil na konci války utéct. Naopak 5. května 1945 se sám udal na četnické stanici. V procesu byl rezignovaný a po odsouzení odmítl podat žádost o milost. Téhož dne byl i popraven. Nepochybně si byl vědom toho, co spáchal. Čurdův příběh ukazuje, jak snadné bylo stát se z hrdiny zrádcem. Stejnou příležitost měli všichni ostatní hrdinové. A i když Čurda nebyl zdaleka jediným, kdo zradil, mnohem víc bylo těch, kteří vytrvali až do svého horkého konce - na popravišti, zastřelení v boji, nebo vlastní rukou, když už došly všechny ostatní možnosti. Nezávislost a svoboda naší země není samozřejmostí. Máme je jen proto, že mezi našimi předky bylo víc těch odhodlaných než vyděšených. A to je odkaz, o který musíme dál pečovat. Nikdy nezapomeneme na ty, kteří nezradili.
Bloody fox
