……………..A hned mi posloužila k dotazu: jak se nazývají v Orwellově románu 1984 tři jediné světadíly na planetě, z nichž střídavě dva spolu brutálně válčí, aby vítěze vzápětí napadla ta třetí, a to vše, jak říkají muzikanti – da capo al fine. Zde okamžité Beruščino sdělení: „Oceánie – zahrnuje Ameriku, Británii, Austrálii a další oblasti. Eurasie – tvořená Evropou a severní Asií včetně Ruska. Eastasie (Východní Asie) – zahrnuje Čínu, Japonsko a okolní region. Tyto tři mocnosti jsou v permanentním válečném stavu, přičemž spojenectví se neustále mění, aby se udržela kontrola nad obyvatelstvem.“ Mnou oslovený a snad i naslouchající mně čtenáři, jak pozoruhodně se tu fantazie dotkla reality! Ten román vyšel před sedmdesáti sedmi lety, není ta dnešní podobnost přesnější než zmatečná proroctví Nostradama? Rozvaleni už osmdesát let v Míru jako v pohodlně prosezené lenošce, poztráceli jsme instinkty lovné zvěře, bez nichž se přímo vystavujeme současným lovcům. Léta jsme líně udyndávali naše vlády zvyšovat životní úroveň v dobré víře, že náše obžerství chrání hodný strýček Sam, když tu na nás dětiny udělal Baf! řízný strýc Tramp a zvolal své – Emerika feeerst! A my, chceme-li zachránit holou kůži, musíme nakousnout nejkyselejší jablko, jaké nám spadlo na hlavu, a říci si nic než pravdu, dokonce i s použitím tak otravného až neslušného slova, jakým se pro mnohé stalo jméno Ukrajina. Evropa, jež v sobě nese veškerou paměť lidských dějin i civilizací, které se vyzmizíkovaly samy, ta úžasná Evropa se dnes podobá německé vánočce Weihnachtstollen přecpané kandovaným ovocem tak, že se snadno drolí vypadáváním drobků. Kdo přichází teď s návrhem vystoupit ze vzácného společenství, o něž už před sedmi stoletími usiloval český král Jiřík z Poděbrad, a opustit mocnou obrannou alianci, kdo teď svěšuje vlajky bojujících Evropanů na východě, kdo jim chce ubrat zbraně a přiblížit frontu až k naší hranici, je prostě buď lump nebo, cituji Vrchlického překlad Cyrana z Bergeracu, „tři zná jen písmena, jež v slovo b l b se svíjí!“!ˇ Češi patří k nejstarším evropským národům, které měly sílu domládnout do dneška. Patřím k nim bez tří let sto roků. Stihl jsem pro ně brečet, když museli opustit pevnosti, kde se hodlali ubránit, prožil jsem jejich hrdinství v postavě otcova přítele, kněze Petřka, jenž měnil našim parašutistům v kryptě svého chrámu jídlo za jejich výkaly., slyšel jsem na vlastní uši jejich polední bitvu, zažil jsem Čechy bezuzdně kolaborovat za lepší potravinové lístky, zažil jsem je v budově Rozhlas, ukryt pod stoly, jak vyhánějí nacisty, zažil jsem je jako Revoluční Gardisty, pokrčující v záboru naší školy, aby mohli ve sklepě vytloukat z německých civilů šperky, byl jsem s Čechy týdny na Stavbách mládeže, spolu s nimi jsem se mýlil, když mě po tmě tunelu okupace ozářila hvězda komunismu, patřil jsem k těm, co ten přelud smetli Chartou, zíral jsem na tévé, jak česká kulturní elita v Národním divadle odsuzuje samozvance-ztroskotance, byl jsem k nim vynesen do exilu a teď svým Čechům, opět jednou svobodným, aspoň pořád ještě něco píšu, jsem Čech „jako poleno“ a patřím do Čech jako pecka do švestky, ale! ale teď jsem, krucinál fagot, taky Ukrajinec! I mnozí Ukrajinci kradou a podvádějí jako mnozí Češi, ale teď jich statisíce mrznou při svíčkách v rozbombardovaných domech a tisíce v bahnitých zákopech bojují a umírají i za to, aby se Rusové, zostuzujíce své vlastní génie, Gogola a Puškina a Dostojevského, Čajkovského a Šostakoviče - aby se Rusové, ti váleční roboti orwellovské Eurasie, nedostali až k nám, dokud se konečně nevzbudíme jako národ český a nespojíme s Evropany v ocelovou hráz, do prd€l€!
Sparus aurata
