Hledat v komentářích

Investiční doporučení

Výsledky společností - ČR

Výsledky společností - Svět

IPO, M&A

Týdenní přehledy

 

Detail - rozhovor
Kovárna východního bloku: československá ekonomika po nástupu komunistů

Kovárna východního bloku: československá ekonomika po nástupu komunistů

25.8.2018 14:45
Autor: Redakce

Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska a obdobím první světové války v rozhovorech s docentkou Antonií Doležalovou. V seriálu rozhovorů pokračujeme meziválečným obdobím až po období  po druhé světové válce a měnovou reformu 1953 rozhovory s Petrem Chalupeckým z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, autorem publikace Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století. Témata aktuálního rozhovoru? Znárodňování po únoru 1948, osud finančního sektoru, kolektivizace, směr těžký průmysl a kovárna východního bloku...

Patria.cz: Co se tedy stalo po únoru 1948? Ten proces „zespolečenšťování“ byl dost razantní už v předúnorovém období, takže co vlastně komunistům ještě zbývalo po převratu udělat? Pojďme si možná pro pořádek shrnout ty znárodňovací vlny.

Napřed se zkonfiskoval majetek „Němců, zrádců a kolaborantů“, pak se sebraly velké podniky v klíčových odvětvích (doly, energetika atd.) – to byl říjen 1945. Velká část lehkého průmyslu ale zůstala ještě v soukromých rukách, stejně jako velkoobchod, zahraniční obchod, maloobchod a živnosti. V lednu a únoru 1948 byl obrovský útok na velkoobchod, o kterém měli komunisté představu, že má nehorázné zisky. Během jara a počátku léta došlo k zestátnění průmyslu nad 50 zaměstnanců (někdy samozřejmě přihodili zaměstnance, aby to mohli sebrat) a znárodnil se a zmonopolizoval zahraniční obchod.

V zemědělství nejprve proběhly konfiskace. Druhá vlna, o kterou se bojovalo od roku 1947, byla snahou revidovat pozemkovou reformu z roku 1918. Prý byla tenkrát špatně provedená a přerozdělilo se méně, než se podle zákonů mělo přerozdělit. Což byla pravda, protože velkým vlastníkům se velké pozemky částečně vrátily, někdy až z poloviny. Po únoru se opět znárodňovala půda a od roku 1949 přichází kolektivizace.

Živnosti začali komunisté potlačovat v průběhu roku 1948. Ten útok probíhal až do roku 1953, pak už tu skoro žádný živnostník nezbyl. S výjimkou trafikantů-invalidů z války, nebo lidí, kterým nechali hospodu, protože by jí nikdo neprovozoval. Těch bylo už jen pár desítek tisíc.

Tlak na živnosti byl menší v Polsku a ještě menší v NDR. Pokud jde o zemědělství, u nás hrál důležitou roli faktor vyhnání Němců, to jsme ve velkém měřítku udělali jen my a Poláci. Češi většinou v těch pohraničních okresech byli před válkou spíše v podřízeném sociálním a ekonomickém postavení – neplatilo to absolutně, většinou však ano. Většina vlastníků byli Němci.

Patria.cz: Co finanční sektor?

Akciové banky byly znárodněny v říjnu 1945. Byl tu i družstevní sektor, kampeličky, ty v roce 1948 dostaly jednotný mustr, ale v zásadě pořád fungovaly jako družstva. Byl tam ovšem zvýšený dozor státu, respektive ministerstva financí. Národní banka byla de facto znárodněna již v roce 1945, avšak právně až v roce 1948, v souvislosti s vydáním nového zákona o Národní bance.

Patria.cz: Když porovnáme stav naší ekonomiky v poúnorových letech, teď myslím růst, jak nám dařilo v porovnání s ostatními zeměmi východního bloku?

Nebyli jsme tak poškozeni za války. Rekonstrukce probíhala slušně i jinde, ale také tam bylo mnohem víc zničeno. Například z Varšavy téměř nic nezbylo. Balkán byl totálně zničen, Rumunsko méně. Československo na tom bylo daleko lépe. Během dvouletky šla obnova rychle. Určitě se zlepšila nabídka potravin a většina států východní Evropy se z kvantitativního hlediska dostala poměrně rychle na předválečné úrovně.

Patria.cz: Když se srovnáme se Západem, za kterým jsme zaostávali už za první republiky, jak jsme si vedli po únoru?

Kvantitativně to vypadá pěkně. Když se podíváte na dlouhodobé časové řady, do roku 1955 je znát nejen značný růst ale také konvergenci, pak nastal zlom a začala dlouhodobá divergence, až někam do poloviny devadesátých let. Budovali jsme nové kapacity, vyráběli tuny všeho možného, ale za prvé to ne vždy odpovídalo poptávce a za druhé se s tím plýtvalo, jak se dalo.

Čili kvantitativně z hlediska růstu národního důchodu tam konvergence byla, že z toho lidé z počátku moc neměli, bylo ale dáno prioritami hospodářské politiky. Osobní spotřeba rostla jen mírně a koncem první pětiletky nejvýše stagnovala, kdežto na Západě během tohoto období životní úroveň rostla.

Když jste se podíval do Rakouska v roce 1965, tak tam žádný velký rozdíl – vyjma bohatší nabídky v obchodech – nebyl, ekonomicky se tam lidé neměli o moc lépe, než tady. Ale po roce 1970 to bylo horší. Když člověk přijel do Vídně v roce 1990, tak se divil. Rakousko bylo z nástupnických států po Rakousko-Uhersku jediné schopné dostat se na úroveň vyspělých evropských zemí.

My jsme konvergovali až do krize ve třicátých letech. Za války sice - kvantitativně vzato - probíhala určitá konvergence, ovšem měla velmi pochybný charakter, po válce šlo o konvergenci především kvantitativní. Aspoň do doby, než se začaly projevovat strukturální defekty špatné orientace výroby, špatné směnné relace a slabá inovace. Nastavený systém plýtval zdroji a tlumil inovační aktivitu – jakmile jste vymysleli něco, co šetří zdroje, tak Vám ty zdroje sebrali. Většinou musely být inovace nařízeny shora, jinak to nešlo. Neprospěly nám později ani ropné šoky.

Patria.cz: Co kolektivizace? Jak se dá hodnotit z ekonomického hlediska?

Naše zemědělství bylo takovou Popelkou už po válce. Stále tu fungoval nacistický systém výkupních kontingentů. Zemědělci neměli motivaci dodávat, nad to tu byla nejistota ohledně vlastnictví půdy. Kolektivizace zbavila půdy lidi, kteří k ní měli vztah, a navíc jim v raných 50. letech zabránili pracovat v řídících funkcích zřízených družstvech, takže tam přicházela spíše méně kvalifikovaná síla. Navíc družstva nefungovala jako družstva, ale jako jednotky, které dirigoval stát. U vyšších typů družstev se zrušily vztahy na bázi majetkových podílů, čili jeden člen měl jeden hlas. Vazba na vložený majetek se tedy rozrušila, což opět narušilo motivaci. U nižších typů družstev, které se zaváděly v letech 1949 a 1950, docházelo často ke třenicím ohledně otázek „komu co patří“ nebo kdo dostane jaký příděl osiva.

Kolektivizace navíc probíhala ve stejné době jako reindustrializace, takže zemědělství bylo spíše vysáváno. Byl problém sehnat pracovní síly, to byl stav už od války, zvlášť po odsunu. Násilí spojené s kolektivizací také vytvářelo obrovské sociální pnutí a vesnici to určitě neprospívalo. Během roku 1953, po uvolnění kolektivizačního úsilí, se velká část družstev se rozpadla.

Patria.cz: A co se stalo potom?

Během druhé poloviny 50. let dochází k další vlně kolektivizace. Na tu už šli o něco chytřeji. Komunisté nedovolili zakládat nižší typy družstev a už nepoužívali tolik násilné metody. Ne, že by jich byli úplně prosti, ale už to nebylo tak drastické a tak masové. Také si už mezitím získali vystudované odborníky, kteří ta družstva řídili, a pouštěli k řízení i bývalé vlastníky vložené půdy, kteří k ní přece jenom měli nějaký vztah, schopnosti a znalosti. Ve filmu Všichni dobří rodáci je podle mě celkem věrný obraz kolektivizace, především pak jak obrovsky rozrušila vztahy na vesnici.

Ve druhé polovině 60. let a zvláště pak v 70. letech socialistické zemědělství prožívalo svůj zlatý věk, v takové té éře seriálu Chalupáři, kdy se situace na venkově přece jenom stabilizovala. Podíl lidí pracujících v zemědělství setrvale klesal v souladu s trendy (pořád jsme ale měli dvojnásobný počet lidí v zemědělství než v Západním Německu). Nebyla to žádná tragédie, ani žádný zázrak, z hlediska kvantitativních dat. Jizvy způsobené násilnou kolektivizací však přetrvávaly.

I bez ohledu na kolektivizaci ale naše zemědělství nepatřilo nikdy k nejlepším v Evropě. Komunisté měli v oblibě autarkii, byli jsme soběstační v kde čem, ale když to porovnáte s dnešním zemědělstvím, jsme na tom dnes daleko lépe. Při mnohem menší pracovní síle jsme teď schopní vyprodukovat daleko víc. Neefektivita se tehdy projevovala například ve vysokých nárocích na hnojiva, čímž se půda neúměrně zatěžovala.

Všimněte si, že když poletíte letadlem, nad Rakouskem nebo Německem se výrazně sníží výměry půdy. U nás jsou velké, což je důsledek zkolektivizovaného zemědělství. Někde to z hlediska efektivity význam má, někde ne, je to podle povahy plodin nebo lokálních podmínek.

Patria.cz: Zamlouvala se kolektivizace někomu?

Hlavní skupinou, která tu kolektivizaci vítala, byli vlastníci v pohraničí. Za prvé půdu dostali až po válce, takže vlastnické vztahy tam nebyly tak hluboce zakořeněné, a navíc tam přece jenom to zemědělství nebylo až tak produktivní. Zároveň nebyli všichni schopní efektivně zemědělskou činnost provozovat a dostali se do dluhů, takže byli rádi, když je za ně to družstvo přebralo.

Patria.cz: Proč jsme se tolik soustředili na těžký průmysl? Byla to příprava na světovou válku, nebo naše role v rámci RVHP?

Komunisté vnímali industrializaci jako modernizaci. Válka navíc zdůraznila roli průmyslu v ekonomice. Ve všech západních zemích ustupoval lehčí průmysl těžkému a konkurenceschopnost lehkého průmyslu byla stále nižší, tak jsme začali budovat těžší průmysl, už vlastně v dvouletce. Pětiletka ty trendy ještě zesílila.

Dnes zní takové názory, že pětiletka byla de facto šitá na míru sovětským požadavkům, ale je otázka, na kolik tam byl vliv sovětů na naše ekonomy a do jaké míry to bylo z vlastní vůle. Oni si tehdy mysleli, že na východě a jihu si zajistí obrovskou poptávku, budou budovat investiční celky, a to nám zajistí konkurenceschopnost a ještě nás to oddělí od Západu, tedy zbaví nás to cyklických výkyvů a krizí. Tak komunisté uvažovali. Když se budeme soustředit na plánované hospodářství, budeme mít stabilní dlouhodobé smlouvy a dodávky, a krize se nás nebudou týkat.

Jenže přišel rok 1950, Korejská válka, a Stalin přišel s tím, že se asi blíží třetí světová válka a je třeba zbrojit. Okamžitě se navýšily požadavky SSSR a celého východního bloku na strojní dodávky. Československo mělo již v koncepci první pětiletky hrát roli „kovárny socialismu“. Ne až v takové míře, jak to bylo později, ale už v té době byl jasně daný důraz na kovoprůmysl a chemii.

Reorientace ze západních trhů na východní mimo jiné znamenala, že dodávky surovin ze SSSR byly daleko méně kvalitní, než co jsme dříve dostávali třeba ze Švédska, takže se musely přebudovávat kapacity a stavět nová výrobní zařízení. Byly to dodatečné a naprosto zbytečné investice. Nová hospodářská struktura navíc představovala ekologickou zátěž a dále vyžadovala značné náklady na energetiku, kde zdroje stále nedostačovaly – v tom socialistickém systému vlastně nemohly dostačovat nikdy.

Vytvořila se tedy struktura, kde podíl těžkého průmyslu byl nadměrný, větší než kdekoliv jinde na světě. A jak ten systém byl kvůli centrálnímu plánování statický, tak si vytvořil nějaké vlastní lobbistické skupiny, které nedovolovaly jakékoliv strukturální změny jinak, než zase nějakou „revolucí“ shora. Což nebylo příliš možné, zvláště v pozdních 50. letech, ale i později, protože tak obrovské náklady, které to stálo, se už nechtělo nikomu obětovat.

60. léta přinesla úplně nové obory, které náš průmysl odsoudily k tomu, že jsme se spíš začali přesouvat někam do třetího světa. Vysoká stále zůstávala například těžba uhlí, když se jinde přecházelo na ropu.

Patria.cz: Jestliže my jsme byli kovárnou východního bloku, co jsme zase dováželi?

Suroviny, často železnou rudu, barevné kovy, později ropu a zemní plyn ze SSSR. Z Balkánu potraviny i nějaké spotřební zboží. Také jsme dováželi cukr, přestože jsme byli cukernou velmocí. Kuba nám tak v 70. letech splácela úvěry, neboť neměla, co jiného nabídnout.

Patria.cz: Do jaké míry byla RVHP nástrojem Moskvy?

Zpočátku měla být nástrojem vysávání zdrojů ze států střední a východní Evropy, které měly být použity k obnově válkou zničeného SSSR, jenž původně myslel, že ty zdroje získá od Západu, což se mu po vyhlášení Marshallova plánu nepodařilo. Tak se vedení rozhodlo, že ty zdroje sežene tímto způsobem. Dále tento nástroj usměrňoval hospodářskou politiku států tak, aby vyhovoval sovětským zájmům a unifikoval hospodářskou a sociální strukturu podle sovětského vzoru. O RVHP se pak, od 60. let, mluvilo hlavně v souvislosti s propojováním energetických soustav, tedy s plynovody a ropovody.

Patria.cz: Pojďme se podívat na Slovensko, kde proběhla industrializace. Proč? Bylo to ekonomické nebo politické rozhodnutí?

Je to složité. Během války si Slovensko začalo vytvářet vlastní hospodářství a vlastní hospodářský a správní aparát, a nyní mělo pocit, že v tom bude pokračovat. Slováci měli pocit, že za války zbohatli, což tak do roku 1943 mohlo do určité míry platit.

Patria.cz: Jak zbohatli?

Živila je válečná konjunktura, dodávky do Německa, nejen potravin, ale i zčásti průmyslového zboží. Měli přece jenom nějaké vlastí suroviny, ale že by tam byly nějaké velké investice do nových kapacit, to říci nelze. Přehnala se tam válka, takže pak bylo mnohé zničeno. Na druhou stranu ve srovnání s protektorátem bylo finanční vysávání Slovenska výrazně nižší. Ve výsledku tam na konci války převažovaly přímé materiální škody.

Patria.cz: Do čeho a proč se tedy na Slovensku investovalo?

Slovensko bylo tradičně chudší a už v rámci dvouletky byl plán položit základy vyrovnávání ekonomických úrovní. Na Slovensko šla asi třetina investic, přestože podíl na národním důchodu nebyl ani pětinový. Investice tam zpočátku byly využívány efektivněji v rámci dvouletky než v Čechách.

Pětiletka už byla výrazněji zaměřená na cíl vyrovnávání, do určité míry to mělo kompenzovat postupující unifikaci toho státu, protože onen určitý dualismus, který si Slováci prosadili po válce, byl postupně omezován a válcován hierarchickou a jednotnou linií Komunistické strany a jejím centralizačním úsilím. Takže pravomoci „vlády povereníkov“ se postupně omezovaly, až byl v roce 1960 tento orgán zrušen.

Byla představa, že jediný způsob, jak vyrovnat ekonomickou úroveň, bylo vybudovat průmysl. Během dvouletky se část kapacit přenášela z Čech na Slovensko, v rámci plnění první pětiletky bylo potřeba budovat další a další kapacity. Nevím, jestli se k tomu Slovensko hodilo. Někde to s industrializací přehnali, a museli ji zase rušit. Například hutní kombinát u Košic – investovaly se tam nemalé peníze, pak se ale zjistilo, že v zásadě „prolétly oknem“ a ten projekt zastavili. Až v 60. letech tam postavili VSŽ Košice. Nebylo tam původně ani dobré spojení, muselo se vybudovat. Všechno na zelené louce a daleko od zdrojů. To byl jeden z neefektivních příkladů alokace investic během první pětiletky.

Nicméně kvantitativně se od té dvouletky přece jen úroveň Slovenska vyrovnávala, avšak k výraznějšímu vyrovnávání docházelo až v 70. letech. Přesuny zdrojů probíhaly po různých liniích, nejen přes státní rozpočet, ale i přes ceny v rámci vnitropodnikových přesunů, čili velice těžko se to sleduje.

Jak se změnil hospodářský systém, tak většina těch kapacit v 90. letech zkrachovala. Částečně to bylo hospodářskou politikou, částečně nevhodnou alokací investic a tedy tím, že tam ten průmysl asi neměl v takové míře a zejména struktuře být.

Patria.cz: Co nerovnost, podařila se komunistům snížit?

Zkoušel jsem nějaké počty, jak to vypadalo po válce. Měl jsem nějaká neúplná data a GINI koeficient mi vycházel 0,4, a to bylo už po mzdových nivelizacích. Počítal jsem to na bázi majetkových přiznání k vázaným vkladům, kde se uváděla i výše příjmů. Tento údaj je ale potřeba brát velkou rezervou – ti bohatší tam třeba nemuseli dávat příjmy, které nejsou periodické. Kolem roku 1950 by GINI zcela určitě vycházel výrazně nižší. Přesto i onen výše uvedený údaj vztahující se k roku 1946 byl nižší než celosvětový průměr 0,6, uváděný k roku 1950. Nivelizace se přece jen vztahovala i na komunistickou elitu, která sice měla lepší přístup k mnoha základním a luxusním artiklům, ale i tak její možnosti akumulovat zdroje byly omezené. Nejrazantnější nivelizace byla zhruba do roku 1955, pak dochází k denivelizačnímu trendu.

Patria.cz: Nebylo to tak, že se nerovnost jednoduše snížila tím, že „všichni byli stejně chudí“?

Někomu se ten životní standard zlepšil – to platilo u drtivé většiny populace – díky přerozdělení majetku a od poloviny 50. let především hospodářskému růstu. Někomu se pochopitelně výrazně zhoršil a mnohým lidem kromě životního standardu zničil komunistický režim i život. Bohaté elity byly obrány úplně, někteří ještě pod úroveň průměru. Zvlášť se na tom podepsala měnová reforma 1953. Po ní došlo také na vlastníky domů. Vyrovnání šlo během poválečných let a první pětiletky na úkor bohatých vrstev, to zcela určitě.

Patria.cz: Provokativní otázka na závěr – udělali komunisté s naší ekonomikou něco správně?

Některé věci byly rozumné, často ale přehnali míru, zašli dál, než bylo nutné. Plánování bylo statické, neumožňovalo adaptace a inovace. Dlouhodobě to zemi, co se týče konvergence se Západem, nijak neprospělo.

Určitě tu ale vyrostla nová inteligence, vznikly nové výroby, nakonec se podařilo, ačkoli s obrovskými náklady, stabilizovat vesnici a mzdová nivelizace pomohla narovnání nerovnosti, i když působila demotivačně. Zajištění plné zaměstnanosti mělo odvrácenou stránku (byla tu obrovská přezaměstnanost), takže vždy je nějaké pro a nějaké proti.

Nikdo tu ale neumíral hlady, podařilo se vymýtit spoustu chorob. Zdravotnictví sice nebylo optimální, byl nedostatek přístrojů a moderních léků, ale přece jenom existovala široce dostupná a kvalitní zdravotní péče, to jsou věci, které do té doby nebyly samozřejmostí.

Ekonomika ale stále více plýtvala a byla stále méně efektivní a konkurenceschopná. Někdo to musel odnést a odnášel to zpravidla spotřebitel, kterému během doby plánovali stále menší a menší růst mezd. Ve vztahu k Západu se rozšiřovaly nůžky. Ale protože možnosti výjezdu na Západ byly omezené, tak to nebylo tak patrné.

Ing. Petr Chalupecký vyučuje na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE. Zkoumá především československé ekonomické dějiny po druhé světové válce. V roce 2015 s kolektivem autorů vydal publikaci Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století.

 

Čtěte více:

Začátky kapitalismu i první krize: ekonomika českých zemí za monarchie
14.7.2018 16:22
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
400% daňové přirážky, úředně stanovené ceny a zpřetrhané vazby: česká ekonomika a první světová válka
21.7.2018 16:45
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
Paralely s „divokými devadesátými“ i přerozdělování půdy a nostrifikace: první roky ekonomiky samostatného Československa
28.7.2018 16:56
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
Sen o burze a silné koruně i stesk po bezcelní unii: ekonomika meziválečného Československa
4.8.2018 16:27
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
Rašín, Engliš, krize a válka: měna na našem území od nezávislosti až do roku 1945
11.8.2018 17:00
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
Válečná konjunktura a první vlny zestátňování: Československá ekonomika od sklonku druhé světové války až po únor 1948
18.8.2018 16:11
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...

    Offline rozhovory
    Finanční šéf ČEZ Novák: Současné ceny elektřiny přinesou zvýšení ziskovosti v následujících letech
    9.11.2018 6:43
    Rostoucí ceny elektřiny mohou mít na hospodaření ČEZ pozitivní dopad, ...
    Jan Kovalovský: Růst měsíčních investic do ETF nás hodně překvapil
    20.9.2018 12:17
    Je to už několik měsíců, co renomovaný obchodník s cennými papíry Patr...
    Galerista Matyáš Kodl: Prodej současné tvorby má skvělé výsledky
    6.9.2018 10:16
    Zájem o koupi uměleckých děl nepolevuje ani letos. Autorské rekordy ča...
    Finančník Igor Fait: Vysoce aktivní trh M&A nám vyhovuje
    4.9.2018 11:47
    V červnu prodal s více než šestinásobným zhodnocením jednu ze svých fi...
    Příběh dvou reforem: měnová politika od války až do roku 1953
    1.9.2018 15:23
    Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
    Kovárna východního bloku: československá ekonomika po nástupu komunistů
    25.8.2018 14:45
    Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...

    Online rozhovory

    Váš názor
    •  
      17.10.2018 9:34

      Tak já si myslím, že se za komunistů až zase tak zle nežilo. Husák stavěl byty, školy, školky a naše ekonomika byť s minimálním růstem tak nějak fungovala. Naproti tomu dnes žijeme v době, která sice nabízí schopným lidem mnohem větší možnosti realizace, ale zároveň žijeme v mnohem menších jistotách. Zvykli jsme si totiž žít na dluh, přičemž dluhy nesplacíme a neustále se jen honíme za hospodářkým růstem. V dnešním západním světě je běžné, že banky v honbě za co největším ziskem poskytují riskantní úvěry, které pak vedou ke krachu. Ovšem stát takové instituce nenechá krachnout, ale začne je sanovat. Samozřejmě na to nemá a tak se taky zadluží. Vydá dluhopisy, které skončí buď v penzijních fondech, nebo je přes obchodní banky koupí centrální banky, které si vytisknou peníze, jimiž způsobí inflaci a okradou tak lidi o úspory. To ale ještě nejsme na vrcholu pyramidy. Stát si taky nemůže půjčovat do nekonečna a aby bylo možné jít ještě o úroveň výš, máme tu záchranné nadnárodní instituce jako je MMF nebo fondy EFSF nebo ještě horší ESM. Ty ale rozhodně nezvládnou zachránit všechny potenciálně bankrotující ekonomiky vyspělého světa, takže když k Řecku krachne třeba Itálie a Španělsko, Evropa bude mít hodně velký problém. Teď momentálně všechno vypadá zalité sluncem, ale je to jedna časovaná bomba, po jejímž výbuchu budou tak obrovské problémy se splácením dluhů, že nezbude, než dluh odepsat. To ale odnesou penzijní fondy a lidé, kteří si v nich spoří na důchod. Vidím jediné řešení, jak tohle všechno přežít. Splácet své vlastní dluhy, které minimálně na bydlení řada z nás má a pak taky nakupovat drahé kovy, které jsou v době dnešní prosperity levné. Na ty jsou bankéři a politici krátcí, protože jsou kryty velkými těžebními náklady.
      Natpa
      •  
        17.10.2018 9:41

        Maďarsko 10násobně navýšilo své zlaté rezervy na 31,5 tuny s cílem snížit riziko, řekl guvernér centrální banky Gyorgy Matolcsy (FT)
        medvedvsechnosned
    •  
      31.8.2018 12:17

      :-)) Hrubky stále neopraveny. Asi je nemá na svědomí pan vyučující. Maximálně tím, že si nevžádal autorizaci... (Češi byly, investovali se peníze...)
      Kalka.
      •  
        31.8.2018 13:26

        Dobrý den, děkujeme za upozornění, chyby by již měly být odstraněny. Věřím, že je pro Vás svým obsahem zajímavý seriál jako takový. Přeji pěkný den, Josef Němeček, Patria.cz
        Tým Patria.cz
        •  
          31.8.2018 13:53

          Tak, tak. Chtěla jsem právě ukázat, že někdo to podrobně čte. Děkuji. :-)
          Kalka.
    • Historia magistra vitae
      26.8.2018 11:13

      Autor zřejmě opomenul nastudovat ,některé známé studie?! -Kolik vlastně stál socialismus/www.reformy.cz/kolik-vlastne-stal-socialismus/ -FEIERABEND, Ladislav Karel. Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 / https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Karel_Feierabend
      Jožin

    Nejčtenější zprávy týdne

    Jsme také na sociálních sítích

    Facebook Twitter Youtube RSS Slideshare

    Právě diskutujete

    Nejčtenější zprávy dne

    Nejdiskutovanější zprávy týdne

    Analýza dne

    Analytik k výsledkům banky Moneta: Obrat úrokového výnosu, lepší výhled i dividenda
    7.11.2018 11:40
    Banka Moneta Money Bank zveřejnila dnes před otevřením trhů ...více