Kolaps kryptoměnové burzy FTX, nejnovější z dlouhé historie amerických finančních švindlů, je docela mimořádný. „Nikdy za svou kariéru jsem neviděl tak naprosté selhání kontrolních mechanismů ve firmě ani tak úplnou absenci věrohodných finančních údajů, jako se stalo tady,“ řekl specialista na restrukturalizace korporací John Ray III., který teď dohlíží na úpadek FTX, píše Jonathan Levy v Projectu Syndicate.
Zhroucení FTX je posledním z takových případů v sektoru, který dostává výprask už od dubna 2021, kdy se hodnota krypta poprvé propadla. Není to ale jenom krypto. Poté, co trhy odkrojily 89 miliard dolarů z tržní kapitalizace společnosti Meta, její výkonný ředitel Mark Zuckerberg oznámil, že propouští 13 % pracovní síly firmy (11 000 lidí). A pak, během několika dní od převzetí Twitteru Elonem Muskem, který jej koupil – prý z rozmaru – za 44 miliard dolarů, se začali mnozí obávat o budoucnost této platformy.
Výstřední jedinci s miliardami dolarů po ruce, dychtiví budovat korporátní impéria (včetně filantropů) nejsou ve Spojených státech ničím neznámým. Čtení o Samu Bankmanu-Friedovi, zdiskreditovaném zakladateli a bývalém výkonném řediteli FTX, mi připomnělo „války o Erie“ z konce 60. let 19. století, kdy se finančníci se značným osobním kouzlem a snadným přístupem ke gargantuovským sumám kapitálu a úvěrů pokoušeli vybudovat první velké americké obchodní korporace: transkontinentální železnice. Ty sice postavili, ale neobešlo se to bez obřích promrhaných částek a obchodních intrik.
Gould a glanc
V centru dění byl Jay Gould, největší finanční koumák v dějinách Spojených států. V roce 1868 se Gould coby mladík, který nedávno přibyl na Wall Street, pustil do křížku se stárnoucím komodorem Corneliem Vanderbiltem, zbohatnuvším na parnících. Po občanské válce začal Vanderbilt skupovat akcie Newyorské centrální železnice a doufal, že ji ovládne.
Aby své úmysly skryl, Vanderbilt kupoval akcie přes prostředníka. Spekulant z Wall Street Daniel Drew to ale vyčenichal. Drew, ředitel konkurenční Erijské železnice, si vypůjčil akcie Erie a použil je jako zástavu pro nákup akcií Newyorské centrální železnice. Vanderbilta rozzuřilo, že teď musí za Newyorskou centrální platit víc, uzavřel s Drewem dohodu a unisono usilovali o vyšroubování ceny akcií obou železnic.
Drew, bývalý honák dobytka, jenž svá stáda krmíval solí, aby vypila víc vody a přibrala na váze, brzy Vanderbilta podtrhl, a spojil se s Gouldem a jeho společníkem Jamesem Fiskem jr. Během válek o Erie Drew, Gould a Fisk „ředili“ akcie Erijské železnice vydáváním podílnických listů nad rámec uvěřitelné hodnoty jejích stávajících aktiv. Zasáhl proti nim newyorský soudce, jehož si Vanderbilt omotal kolem prstu.
Drew, Gould a Fisk prchli z New Yorku s kufry plnými peněz a akciemi a dluhopisy Erijské společnosti. Představuji si, jak se tohle trio směje a mává Manhattanu na rozloučenou, když bere roha do Jersey City ve státě New Jersey – podobně jako Bankman-Fried a svita jeho kumpánů, kteří se stali milionáři a miliardáři, když z letoviska na Bahamách unikali svojí činností dohledu regulátorů.
Americká měnová a finanční soustava vypadala za erijských válek úplně jinak než dnes. Spojené státy se usilovně snažily vrátit ke zlatému standardu a Federální rezervní systém ještě neexistoval. Přesto během oněch let po centralizaci amerických kapitálových trhů v New York City během občanské války přetékala Wall Street úvěry, což umožňovalo nehorázné machinace a pletichy Goulda, Drewa a jim podobných.
Přístup korporací ke snadným úvěrům také kromě finančních machinací rozproudil strmě rostoucí investice do rodícího se odvětví amerických železnic. Značná část byla ale neproduktivní. Představitelé korporací jako Gould shrábli peníze, nakoupili půdu a vystavěli železnice přes svrchovaná území původních Američanů dřív, než dokázala dorazit konkurence. Když zaměstnanci stávkovali za vyšší mzdy a osmihodinové pracovní dny, tvrdě je potlačili.
Vynořil se strašák korporátního monopolu. Stejně tak se ale objevil strach z korporátních krachů, pokud se z finanční soustavy vypaří důvěra – a tedy peníze. V éře železnic došlo ke dvěma obzvlášť silným finančním panikám, v letech 1873 a 1893, po nichž následovaly ochromující hospodářské deprese.
Uchvacování digitálních území
Paralely k dnešku se zdají být jasné. Využívajíce výhody nízkých úrokových sazeb v devadesátých a nultých letech a poté mimořádně nízkých sazeb, které se uchytily na víc než deset let po globální finanční krizi roku 2008, velké technologické korporace popadly levné peníze, aby zhltly konkurenční společnosti, talenty v inženýringu i osobní data, a kdykoli to bylo možné, dusily hospodářskou soutěž. Teď, když rychle rostou úrokové sazby, šroubuje akcie a kryptoměny nahoru méně úvěru a ukazuje se, že pro mnohé společnosti, které se cpaly dluhem, nemusí být nabízení služby spotřebitelům za méně než náklady dlouhodobou životaschopnou obchodní strategií.
Úvěrová hojnost, zdá se, nevyhnutelně pošpiní podnikatelský elán chamtivostí, což vede k excesům a korporátním deliktům. Nebylo by tedy mnohem lepší zpřísnit finanční podmínky, jak teď centrální banky konečně dělají, a krotit firmy bičem skoupého kapitálu a tržní konkurence?
Ne nutně. Nezáleží tolik na prostém objemu úvěrů jako na tom, kam směřuje a co financuje ve vztahu k preferencím a potřebám společnosti. Dokud existují legitimní preference a potřeby, neexistuje nic jako přeinvestování. Existují jen špatné investice.
Nad zprávami o podfucích Bankmana-Frieda, finančních i jiných, je z morálního hlediska správnou reakcí se zhrozit. Jenže etika – vyhazování „nahnilých jablek“, než se zkazí celá bedýnka – není jádrem pudla. Problémem není přehnanost ani hamižnost, ani přínosy „efektivního altruismu“, nýbrž to, že něco hapruje ve spojení mezi politickou a ekonomickou mocí.
Erijské války jsou dobře známé zčásti proto, že byly tématem knihy Chapters of Erie (1871), již napsali Henry Adams a Charles Francis Adams jr., vnuci amerického prezidenta Johna Quincyho Adamse. Bratři Adamsové také varovali čtenáře, aby se nesoustředili na soukromou nenasytnost, ale spíš na politiku. Nad jejich líčením Vanderbilta musím myslet na Muska uvelebeného v Twitteru:
„Sloučil přirozenou moc jednotlivce s uměle vytvořenou mocí korporace. Vanderbiltův postoj k jeho železnicím vystihuje proslulé ‚L’état, c’est moi‘ Ludvíka XIV. Bezděčně do korporátního života uvedl césarismus… Vanderbilt je pouhou předzvěstí třídy mužů, kteří ve státě budou držet moc Státem sice vytvořenou, leč příliš velkou na to, aby ji měl pod kontrolou.“
Korporace – Erijská železnice a Twitter, Newyorská centrální železnice a Meta – jsou v prvé řadě právními konstrukty státu a Vanderbilt skutečně byl předzvěstí „třídy mužů“, kteří dnes mají v rukou ohromnou moc.
Návrat potlačovaných
V jistém ohledu je zhroucení FTX paradoxní, protože maminka Bankmana-Frieda, profesorka právnické fakulty Stanfordské univerzity a filozofka Barbara H. Friedová, napsala jednu z nejzdařilejších akademických studií o zcela odlišném pojetí korporátní moci: o ideálu podniku veřejné služby.
Mediální zprávy se zaměřily na údajně výmluvnou esej Friedové, v níž napsala, že touha dopátrat se „osobní viny“ už „zničila trestní soudnictví i hospodářskou politiku“. Měla ale pravdu. Ti, kdo sledují ságu FTX, by měli obrátit pozornost spíš k její nepostradatelné knize The Progressive Assault on Laissez Faire s podtitulem Robert Hale a první hnutí ekonomické analýzy práva, která vyšla v roce 1998, kdy jejímu synovi bylo šest let.
Hale, profesor práva a ekonom na Kolumbijské univerzitě, neúnavně argumentoval, že vzhledem k tomu, že železniční společnosti a korporace třeba v oblasti výroby a distribuce elektřiny poskytují zásadní veřejné služby, měly by mít „férovou“ míru návratnosti investic s ohledem na jejich výrobní náklady, ale nic víc – a rozhodně ne absurdní finanční ocenění na úvěrově nadopovaných kapitálových trzích.
Není jasné, zda kryptoměny nabízejí nějakou podstatnou veřejnou službu, přestože souhlasím s míněním Massima Amata a Luky Fantacciho z Bocconiho univerzity, že zpochybněním současné globální měnové soustavy krypto „klade správnou otázku, ale dává špatnou odpověď“. Argumentovat veřejnou službou je snazší u společností provozujících sociální média.
Regulatorní principy jako „podnik veřejné služby“ si zaslouží opětovně nalézt. Jiné nikoliv. K těm bych počítal přehnané uznávání svazující byrokracie během velké části dvacátého století, které dusilo dynamiku podnikání. Potíž je v tom, že když se v neoliberálních 90. letech dynamika opět s rachotem vracela, cestu zpět si společně s ní našly větší nerovnost mezi nově zbohatlými v oblasti technologií, jakož i korporátní podvody a delikty.
Mnohé z toho, čeho si velké technologické firmy cení, je chvályhodné, od zábavy (dobrá věc) po úžasnou kreativitu. Zhroucení FTX a pozdvižení kolem Twitteru and Mety však znovu ukazují, jak draze vyjde slepě uctívat podnikavost a bohatství. Stát si nemůže dovolit nechávat záležitosti zásadního veřejného významu, včetně úspor občanů a stěžejních prostředků veřejné komunikace, na pospas rozmarům infantilních fantazií papírových miliardářů.
Jonathan Levy, profesor na Katedře historie a ve Výboru pro sociální myšlení Chicagské univerzity, je autorem knihy Ages of American Capitalism (Epochy amerického kapitalismu) s podtitulem Dějiny Spojených států (Random House, 2021).
Copyright: Project Syndicate, 2022.
www.project-syndicate.org