Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska a obdobím první světové války v rozhovorech s docentkou Antonií Doležalovou. V seriálu rozhovorů pokračujeme meziválečným obdobím až po období po druhé světové válce a měnovou reformu 1953 rozhovory s Petrem Chalupeckým z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, autorem publikace Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století. Témata aktuálního rozhovoru? Protektorát jako důležité jádro průmyslu a zbrojovka Říše. Přímé škody války. Košický vládní program. Od kapitalismu je komunismu. Znárodňování.
Patria.cz: Začněme další díl našeho rozhovoru Protektorátem. Jak důležité byly Čechy pro Hitlerovu válečnou mašinerii a jak se na zdejší ekonomice podepsala válka?
Protektorát Čechy a Morava a částečně i Slovensko hrály celkem výraznou úlohu. V protektorátu byl klíčový průmysl. Naše zemědělství, ve srovnání s tím západním, nebylo tak produktivní a ani nemělo tak dobré přírodní podmínky, aby se mohlo stát obilnicí Třetí říše. K tomu používal Hitler spíše státy Balkánu a později větší části západní Evropy, třeba Francii, ale i Polsko nebo části SSSR.
V rámci nacistického konceptu ekonomiky jsme měly být součástí jádra říše. Měl zde zůstat průmysl. V oblastech, které byly považovány za periferii, byl průmysl naopak systematicky likvidován, pokud nešlo třeba o těžbu. Zvláště v Polsku tak došlo k obrovskému úpadku a snížení podílu průmyslu na ekonomice během války. Kdežto u nás se dokonce budovaly nové kapacity – například Záluží u Mostu, i když to bylo přímo součástí Německa, neboť to byly Sudety.
Patria.cz: Zaznamenali jsme za války hospodářský růst?
Protektorát byl pro Německo poměrně důležitý jako zbrojovka. Dostali jsme za to akorát vydrancované zadlužené hospodářství, byť nějaká válečná konjunktura tam byla. Ale samozřejmě to nevedlo ke zvýšení spotřeby nebo nějakému zvýšení blahobytu. Došlo k nějakým inovacím v průmyslu, například v letectví. Zároveň ale docházelo k přetěžování kapacit, po válce bylo zařízení opotřebované a zastaralé, hlavně v odvětvích, která nebyla důležitá pro válku. Podniky na konci války, zvláště ty zbrojní, měly problémy s financováním, protože si nasmlouvaly nějaké zakázky a za války sice dostávaly zálohy, ale nebyly jim zaplaceny zbylé peníze.
Válka obecně zvýraznila význam průmyslu, přestože ten už ve třicátých letech byl na svém vrcholu a ve druhé polovině dvacátého století začal spíše slábnout. Kdežto tady se ten industriální vzorec i nadále prosazoval, na čemž měl podíl právě trend z války.
Patria.cz: Jak se válka podepsala na pracovní síle?
Pracovní síla byla během války disciplinována, byly zavedeny například kantýny a závodní jídelny pro dělnictvo, které je třeba vnímat v rámci přídělového systému. Alespoň v počátcích války se podmínky pro dělníky tedy zlepšily. Později ale začaly motivační faktory mizet. Jedním z důsledků války byla větší koncentrace dělnictva, což později využili komunisté. Na Slovensku průmysl nebyl, spíše malé dílny nebo malé továrny, takže tam dělnictvo nebylo početné ani organizované. Ani ti komunisté tam tedy neměli takovou sílu, což ukázali volby v roce 1946.
Patria.cz: A co přímé škody?
Ty se týkaly především Slovenska a Moravy. V Čechách se to dotklo velkých průmyslových podniků, jako Škoda Mladá Boleslav a Plzeň a Baťa ve Zlíně, ale pokud jde o infrastrukturu a dopravu, trpěly především Morava a Slovensko. Pak inventář – vagóny, lokomotivy, to všechno nám chybělo, takže byl problém s dopravou. To částečně řešila UNRRA, anebo jsme dostali něco z přebytků Rudé nebo americké armády. Když se ale srovnáme s Polskem, Maďarskem nebo Balkánem, tak české země dopadly ještě dobře.
Patria.cz: Tak jsme si shrnuli stav naší ekonomiky ke konci války. Celkem důležitým dokumentem pro poválečné ekonomické směřování Československa byl Košický vládní program. Co vše v něm zaznělo?
Já bych ten program tolik nepřeceňoval. Ukázalo se tam, kdo měl sílu a kdo je připraven. Beneš se vracel přes Moskvu a tón tomu dodali především komunisté. Klíčový je z hlediska budoucího začlenění do východního bloku a orientace na SSSR, třeba z hlediska kompatibility armád. V programu bylo důležité také vytváření lokálních samospráv, národních výborů. Protože to komunistům okamžitě umožnilo obsazovat klíčové pozice, které potřebovali. Tam potom mohli uplatňovat svůj vliv a tlačit i na ostatní strany, které nebyli natolik připraveny.
Z hospodářského hlediska řešil hlavně odsun Němců a první pozemkovou reformu, tedy přerozdělení půdy po Němcích. Pokud jde o velký průmysl, je tam letmá zmínka o jakémsi „všeobecném státním vedení“ pro průmysl a banky, ale o rozsahu nebylo řečeno vůbec nic.
Patria.cz: Proč to nebylo řečeno? Bylo to vstřícné gesto londýnskému exilu?
Komunisté měli poměrně chytrou strategii. Byli opatrnější, soustředili se spíš na obnovu a rekonstrukci, a hráli na národoveckou strunu, protože tím brali vítr z plachet ostatním stranám.
Patria.cz: Existovala vůči tomu plánu opozice?
Účinná opozice v podstatě nebyla. I v londýnském exilu byly názory, že dojde ke změnám v ekonomice, že bude více dbáno na roli státu. Měli tedy nějaké představy o poválečném uspořádání, nicméně to mělo obecný ráz. Počítalo se s vychýlením doleva, zároveň si ale část stran myslela, že to zase odezní a věci se vrátí k normálu.
Patria.cz: Jak se to stalo, že podle komunistů „buržoazní“ londýnský exil byl ochotný připustit, že dojde k velkým společenským změnám?
Je potřeba vnímat Mnichov a celou Benešovu zahraniční koncepci mostu mezi západem a východem. Ta koncepce vznikala po Mnichovu, během války přes moskevskou dohodu z roku 1943 až po osvobození Rudou armádou. Myslím, že v té době ještě nešlo ostatním stranám o to vzít komunistům vítr z plachet. Na jejich nástup nebyl totiž vůbec nikdo připravený. V opozici proti komunistům byli jen lidovci a na Slovensku demokraté. Tam by se dala pozorovat nějaká větší opozice.
Patria.cz: Pojďme se blíž podívat na ten program. Nehovořil přímo o znárodnění, i když k němu celkem rychle po válce vlastně došlo.
Ano, hovořil o všeobecném státním vedení. Nucená správa se týkala zkonfiskovaného majetku, dobovou terminologií, „Němců, zrádců a kolaborantů.“ To byl dost gumový pojem, pod který se dalo schovat cokoliv, co státní správa a národní výbory uznaly za vhodné. Dalo se to aplikovat podle toho, komu co potřebovali „sebrat“.
Patria.cz: I to všeobecné státní vedení je celkem vágní.
Nevědělo se, jaký bude mít rozsah, co to bude znamenat. Komunisté na to šli chytře, oni čekali na to, s čím přijdou ti druzí, a vždycky se chytli toho radikálnějšího a posunuli to ještě trošičku dál.
Patria.cz: Čím byli kroky jako zavedení všeobecného státního vedení zdůvodňované?
Jednak to bylo potřebou zabránit krizi, jaká byla ve 30. letech. Tedy potřebou zajistit určitou státní regulaci, která v tehdejším vnímání musela být podpořena vlastnickými změnami. V první vlně v roce 1945 se také mělo za to, že se ekonomika musí počeštit. Že se musí zbavit cizího kapitálu, nejen německého. Představa, že by tu měl být zahraniční kapitál, nebyla zrovna v oblibě. No a také existovala představa, zejména u levicových stran, že státní podniky budou fungovat efektivněji, a že to zajistí třeba spravedlivější distribuci důchodů.
Patria.cz: Nejdřív se říkalo všeobecné státní vedení, potom zestátnění a znárodnění. V řádu měsíců došlo tedy k nějakému posunu. Jak se vyvinuly argumenty a jak to bylo vysvětleno? Proč najednou nestačilo vedení a bylo nutné zestátnění?
Každý to chápal jinak. KSČ a sociální demokraté „vedení“ chápali tak, že se bude zestátňovat. Ostatní to sice chápali podobně, ale snažili se ten rozsah minimalizovat, hlavně lidovci a slovenští demokraté. Národní socialisté měli jiné názory, ale nebyli až zas tolik proti. Obecně všichni čekali, že dojde k růstu podílu státu v ekonomice. Mysleli, že vytváří nový řád, nový systém, kde nebudou krize. A samozřejmě to potřebovali vybudovat, než ta vlna pomine. To znárodnění mělo velkou podporu ve společnosti, tedy nejspíš kromě majitelů velkých podniků a pravicově smýšlejících lidí.
Patria.cz: Jak se to stalo? To už za první republiky veřejnost ten „kapitalistický systém“ považovala za nefunkční? Nebo je to něco, co vykrystalizovalo za války?
Část veřejnosti kapitalistický systém, nebo v uvozovkách „tržní ekonomiku“ – mluvit o tržní ekonomice ve střední Evropě ve 30. letech je poněkud eufemismus –, považovalo za nespravedlivou. Společnost měla minimální sociální zabezpečení, které si nedovedeme dnes představit, leda kdybychom jeli do některých zemí třetího světa. I v USA to bylo tehdy dost děsivé, jenže střední Evropa byla mnohem chudší už před krizí. Balkán, Polsko, Maďarsko, ale i Německo, všichni byli zadlužení obrovským způsobem u Západu. Všechny ty státy byly v podstatě na pokraji bankrotu. Československo na tom však bylo v tomto ohledu přeci jen lépe.
Odklon od liberalistického pojetí vlastnických práv je následkem války. Majetkové změny po roce 1938 totiž změnily právní vědomí. Považovalo se za normální, že se lidem braly majetky. To umožnilo a usnadnilo vlny znárodňování. V Německu to bylo nejprve ve vztahu k Židům, později vůči subjektům na okupovaných územích, a pak my jsme zase naopak sebrali majetky Němcům, bylo to bráno za normální.
Patria.cz: Jak to bylo s podniky vlastněnými českým kapitálem?
Někteří majitelé za války neutekli, a do října 1945 byl majetek jejich, ale byla tam obrovská nejistota. Odešli většinou Židé, kterým to pak pochopitelně zabavili Němci. U těch, co přežili, jichž mnoho nebylo, se ještě po válce diferencovalo podle velikosti majetku. Menším se vracelo, a velkým, pokud to jenom trochu šlo, tak ne. Třeba Petschkům sebrali majetek ještě Němci a po válce jsme jim to už nevrátili. Vracela se malá a středně velká hospodářství, velké fabriky, sebrané ještě Němci, stát nerad vracel.
Patria.cz: Dočkali se bývalí majitelé nějakých kompenzací?
V dekretech bylo napsáno, že všem, komu se majetek znárodnil, přísluší náhrada. Problém byl, že se s tím otálelo, a komunisté později neměli pocit, že by měly „buržoazní živly“ odškodňovat. Náhradová jednání se pak vedla už jen se zahraničními subjekty. Tam se podařilo, ještě před únorem a velmi záhy, dojednat schéma náhrad se Švýcarskem. Problematická byla jednání o náhradách s Velkou Británií a Spojenými státy, to se vlastně řešilo až do 80. let.
Patria.cz: Co „kapitalistické elity“ v tomto období mezi koncem války a znárodněním? Cítily nějaký plíživý nástup nového režimu? Nebo to brali jako dočasné opatření?
To bylo asi individuální, někteří to brali jako trvalé změny a včas utekli – podle toho se to dalo částečně poznat. Baťa se už se nevrátil a byl obviněn z kolaborace, takže mu ani nevyplatili náhradu. Obecně, jakmile majitelům sebrali majetek, tak už to nejspíš nepovažovali za nějakou krátkodobou bouři, která by se přehnala, byť uspořádání těch podniků se řešilo ještě dlouho. Většina však tehdy v souvislosti se znárodněním nepočítala s charakterem režimu, který přišel po únoru 1948, tedy s takovou intenzitou násilí, bezpráví včetně těch procesů.
Ta poválečná vlna znárodnění, provedená ještě v demokratických poměrech, byla rozsahem jednou z největších v Evropě, po Jugoslávii snad největší. V Polsku byl výrazný podíl státu už před válkou, u nás sice také nebylo státní vlastnictví zcela bezvýznamné (například dráhy a byly státní aerolinky), ale stále výrazně menší než ve zmiňovaném Polsku. V rámci států pozdějšího východního bloku se méně znárodňovalo v NDR, kde byl i po celou dobu státního socialismu přetrval poměrně významný podíl malých a středních podniků
Patria.cz: Znárodňoval stát v některých případech vyloženě proto, aby podnik zachránil? Že prováděl v podstatě „bail out“?
Znárodnění se zdůvodňovalo také určitou potřebou sanace národních podniků. Po válce si kapitáni znárodněného průmyslu stěžovali na nedořešené dluhy z války a říkali, že by se to mělo hodit na stát. Vedli se o tom debaty. Zvláště u bank to se ten argument uplatnil, bez znárodnění by prostě zbankrotovaly. Nedá se to ale srovnávat čistě s bail outy, ten proces měl jiné cíle a jiné představy.
Patria.cz: Kdo ty znárodněné podniky tedy nakonec spravoval?
Šéfy národních správ jmenovaly většinou národní výbory. Buď se rekrutovali z bývalých manažerů těch podniků, pokud to nebyli Němci, anebo z osob, které se přihlásily. Na Slovensku se národní správci často rekrutovali z bývalých arizátorů, takhle propletené to je. Velká část národních správců také žádala o příděly těch konfiskátů, které spravovali.
Některé konfiskáty se likvidovaly a majetek se přiděloval zejména národním podnikům, o zbytek se vedl velký boj, zvlášť o ty velké. Přidělení k národním podnikům chtěli hlavně sociální demokraté a komunisté.
Znárodněné podniky patřily buď pod ministerstvo průmyslu, anebo pod ministerstvo výživy, pokud šlo o potravinářství. Současně se vytvořil mezičlánek, generální ředitelství pro určité obory podnikání. To vedl generální ředitel, který byl navržený ministrem, vliv měly ale i závodní rady a odbory.
Patria.cz: Byli to vesměs technokraté?
Ano, vrstva manažerů, i když se nerekrutovala přímo z bývalých majitelů. Přece jenom se do určité míry na tu odbornost tenkrát hledělo, i při rozdělování půdy.
Patria.cz: Co znamenalo státní vlastnictví z pohledu českého dělníka? Byla to po válce nějaká vzpruha?
Ne, vůbec, naopak dost často si říkali, teď je to naše, teď nemusíme dělat vůbec nic. Pracovní morálka nebyla po válce příliš dobrá, na to si manažeři stěžovali v podstatě kontinuálně od roku 1945 až do padesátých let.
Ne úplně se to ale dá spojit se znárodněním, těch faktorů tam je víc. Znárodnění určitou roli hrát mohlo, klíčové ale bylo nastavení vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, který měl oslabenou pozici. Navíc došlo k nabídkovému šoku a obrovskému úbytku pracovních sil kvůli odsunu Němců. Ze tří miliónů Němců byla aspoň třetina kvalifikovaná pracovní síla. Chyběla hlavně v zemědělství a v průmyslu. Hodně taky nasála státní správa, došlo tedy k nárůstu byrokracie. Úředníci měli mnohem lepší peníze, firmy potom museli přeplácet dělníky a vytvářelo to mzdově inflační spirálu.
Další faktor byl, že si za ty mzdy vlastně nemohli mnoho koupit. Sice se příděly po válce zvětšily, ale pořád ne o dost. Černý trh byl výrazný – čím víc mají lidé peněz a čím víc to dávají na černý trh, tím vyšší ceny tam budou. Pro spoustu lidí byl ale černý trh nedostupný, byť jeho rozsah byl zhruba třetinový. Po válce se sice trochu zmenšil, ale pak zase přišla neúroda, problémy po nepřijetí Marshallova plánu a jeho význam pět narostl. Ukazovalo se, že československá ekonomika na tom nebyla dobře z hlediska efektivity, což přinášelo problémy. Nabídka zboží nebyla tak veliká ve srovnání s dneškem, podstatný podíl spotřebního koše zabíraly potraviny a věci denní potřeby. Ledničky, pračky, to bylo v plenkách.