Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska a obdobím první světové války v rozhovorech s docentkou Antonií Doležalovou. V seriálu rozhovorů pokračujeme meziválečným obdobím až po období po druhé světové válce a měnovou reformu 1953 rozhovory s Petrem Chalupeckým z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, autorem publikace Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století. Jak vznikla československá koruna? Jak vypadala éra Rašína a Engliše? Co se dělo s naší měnou za války a jak se rodila a proběhla měnová reforma roku 1953?
Patria.cz: Jak vznikla československá koruna?
Všechno se řešilo narychlo a týkalo se to i měny. Existovaly navíc teoretické spory o koncepci měnové politiky mezi Karlem Englišem a Aloisem Rašínem.
Rakousko-Uherská měna, stejně jako všechny ostatní v Evropě, byla pod tlakem vysoké inflace. Střední Evropa na tom byla nejhůř, možná ještě na Balkáně to bylo stejně špatné. Rašín byl velmi konzervativní, typický člověk s myšlenkami z 19. století. Byl člověkem zlatého standardu, který vyznával zásadu „sound finance“, tedy zdravých financí, zásady vyrovnaného rozpočtu a minimálních zásahů státu do ekonomiky.
Zlatý standard byl postaven na fixním kurzu ke zlatu a jediným hlavním cílem měnové politiky bylo držet nastavenou paritu. Někdy docházelo k velkým deflačním pohybům. V 19. století byl tento cenový vyrovnávací mechanismus dominantní.
Pro Rašína byla deflace přirozená a klíčová byla tedy hlavně stabilita měnové parity. Byl také velkým národovcem a jeho cílem byla silná nezávislá samostatná republika, která bude mít výrazné slovo ve Střední Evropě, i z hospodářského hlediska. Díval se na korunu do určité míry jako na mezinárodně politický nástroj.
Patria.cz: Jak to tedy ovlivnilo poválečnou měnovou reformu?
Dá se říct, že Rašínova představa stála na kvantitativní teorii peněz. Stáhnutím oběživa chtěl dosáhnout zhodnocení měny. Jeho představou také bylo, že správnou paritou koruny a zlata je parita, která panovala před první světovou válkou. Mezitím se koruna ale 14x až 15x znehodnotila. V českých dějinách se tato snaha „odčinit minulost“ objevuje často, tentokrát v hospodářské oblasti na měně.
Naše ekonomika byla postižena spíše nedostatkem surovin než nějakými válečnými škodami. Až do roku 1920 byla inflace zhruba dvouciferná. Rašín proto chtěl zadržet asi polovinu oběživa. Měnová reforma na začátku února 1919 sice snížila míru inflace, ale nepodařilo se spustit deflaci. Snížení množství peněz tak nestačilo, situaci totiž navíc komplikovalo deficitní hospodaření státu.
Svou roli hrála také nižší rozvinutost finančních trhů. Jakákoliv výraznější změna deficitního financování se projevovala celkem rychle v cenové hladině, výrazněji než dnes.
Patria.cz: Jak to bylo se směnitelností na zlato za první republiky? Existoval oficiální kurz, ale byly koruny v praxi směnitelné?
Přestože cíl dojít ke zlaté měně byl formulován poměrně brzo, pevná parita však byla vyhlášena až v listopadu 1929. To už ale bylo po krachu na newyorské burze. Československo jako vždycky zase přišlo příliš pozdě, a navíc v nevhodnou dobu.
Směnitelnost nebyla tak volná, jako v 19. století, fungovala jen u britské libry a u amerického dolaru. Ve střední Evropě už byly zlaté standardy „modifikované“, ať už je to standard zlaté devizy, kde peníze byly volně směnitelné za devizy vázané na zlato, anebo standard zlatého slitku, kde to bylo možné vyměnit peníze za zlato jen ve velkém.
Kurzy navíc nebyly po válce ustálené. Střední Evropa byla vnímána jako jeden celek – pokud byla nestabilita v Polsku, Maďarsku nebo v Německu, ani na Československo se nikdo nedíval s nějakou velkou důvěrou.
Patria.cz: Co naše intervence na podporu měny?
Rašín se kvůli nim stal terčem spekulantů. Intervenoval ve Švýcarsku, aby zhodnocoval korunu. Vydržel to asi rok a půl, pak ale zjistil, že je to neudržitelné. Půjčil si na ty intervence navíc za vysoké úroky od Spojených států a Velké Británie. Nějaký efekt to ale mělo, protože díky otevřenosti československé ekonomiky (i přes všechna omezení, která zůstala po prvních světové válce, např. celní hladinu jsme měly dvakrát výše, než před válkou), se přeci jenom podařilo Rašínovi přivést ceny pod tlak.
Ceny začaly konečně klesat se všemi důsledky deflace, jestliže neplyne z technologického pokroku nebo rozšiřování trhů, se kterým se snižují náklady produkce. Naše ekonomika ale nebyla dost produktivní a nemohla reagovat inovacemi, aby dokázala tu deflaci kompenzovat. Vertikální integrace, která vznikla za Rakousko-Uherska, se rozpadla a všude byla cla. Když do toho přišla deflace, tak se to ještě zkomplikovalo.
Dalo se to kompenzovat snížením mezd, ale ty jsou vždy strnulé směrem dolů, vždycky byly. Výsledkem bylo, že podniky nebyly konkurenceschopné a neměly ani odbyt. Mzdy klesaly, ale pomaleji než ceny zboží. Také docházelo k propouštění, vznikla klasická deflační spirála.
Jedině Baťa se dokázal dohodnout se zaměstnanci, že se sníží o polovinu mzdy, a díky tomu to ustál. Ostatní si to ale nemohli dovolit – Baťa měl vysoké mzdy, byl schopen rozšiřovat výrobu a měl moderní stroje. Tudíž měl i velkou vůli.
U nás byl ještě velký podíl řemeslné výroby, i v odvětvích, která už byla na Západě industrializovaná. Deflace tedy vyvolala hospodářskou krizi. Navíc šlo o záměrnou měnovou deflaci. Spustili jsme ji ale až díky intervencím. Rašín to nakonec odnesl na životě.
Patria.cz: Dá se to tak přímo říct? Že byl zavražděn kvůli měnové politice?
Byl to tvrdohlavý a akční člověk, říkal, co si myslí. Typický maloburžoazní politik. Jednou z jeho zásad bylo například, že „za službu pro národ se neplatí“. To řekl legionářům, kteří ho potom pochopitelně neměli rádi.
Takže proti Rašínovi obecně a jeho politice byla poměrně velká opozice, jak na politické, tak na odborné scéně a také mezi obyvatelstvem. Ten člověk, co ho zastřelil, byl poblouzněný, ale dobová atmosféra byla taková, že zas nebylo až tak s podivem, že se někdo takový našel.
Patria.cz: Jak vlastně veřejnost vnímala měnovou politiku, zajímala se o ní, nebo o ní nic nevěděla? A co dobové elity, Peroutka, Čapek?
Elity si určitě něco myslely, všichni se totiž znali a setkávali. Veřejnost, pokud uměla číst (což nebyli úplně všichni, zvláště na Slovensku a na Podkarpatské Rusi) a četla noviny, tak asi také měla své názory.
Je potřeba mít na paměti, že tehdejší společnost byla dost sociálně stratifikovaná, rozdělená na skupiny podle povolání a výše majetku. Dnes je mnohem horizontálně prostupnější, i když panuje trend k určitému uzavírání, aspoň ve srovnání s devadesátými lety. V první republice ale třídní rozdíly byly vyhraněnější a vrstvy byly uzavřenější.
Velká masa obyvatelstva, která byla chudá, rozhodně řešila praktické dopady měnové politiky, které viděla na svých denních výplatách. Možná to interpretovala nějak v rámci svého vlastního světonázoru, který nutně nebyl marxistický. Lidé, co četli Marxe, patřili spíše k elitě anebo úzké vrstvě dělnictva.
Velká část dělnictva i rolnictva vnímala věci konzervativním způsobem. Že by vášnivě sledovali bitvy mezi Rašínem a Englišem, to těžko, maximálně jejich vzdělanější část. Když někdo přišel o práci, na Slovensku si asi zanadávali na české politiky v Praze, v Čechách si zanadávali třeba na Rašína, který byl přeci jen dost vidět.
Patria.cz: Pojďme se podívat na ten ideový spor mezi Rašínem a Englišem.
Na jednu stranu byli oba liberálové. Oba byli vychováni na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, oba prošli „výcvikem“ u profesora Albína Bráfa, oba byli do určité míry konzervativní. Zatímco Engliš byl jako teoretik na neskonale vyšší úrovni, Rašín výrazným teoretikem nebyl. Velkou část měnových záležitostí konzultoval s odborníky z Živnobanky, které znal ještě ze studií nebo z mládí, například Jaroslava Preisse a dalšími. Byl jednou z osob, která do určité míry hájila zájmy Živnobanky, protože na jejich intelektuálním a informačním potenciálu v mnohém závisel.
Kdežto Engliš byl teoreticky mnohem fundovanější, věděl, jak funguje makroekonomická i mikroekonomická úroveň. Měl to mnohem promyšlenější. Jeho problémem bylo, že byl teoretik, akademik, a nebyl tak akční, jako Rašín. Měl vše promyšleno, ale prosadit své myšlenky mu už nešlo. Rašín měl sice zjednodušené představy o ekonomice, ale jako buldozer je byl schopný protlačit.
Patria.cz: V čem byl tedy jejich spor?
Jestli má vůbec nějaká deflace být, jestli ta měna má vůbec být navázána na zlato. Engliš bral peníze spíše jako univerzální prostředek směny, abych použil jeho definici, a neměl pocit, že je navázání na zlato nutné a žádoucí.
Rašín byl zastáncem zlatého krytí. Engliš byl zastáncem doktríny obchodních směnek. Peníze podle něj stačilo vydávat proti obchodnímu úvěru, protože ten vyjadřuje potřeby oběživa. Peníze v tomto případě nejsou chápány jako uchovatel hodnoty, ale jako prostředek směny. Logika byla taková, že když vydáme peníze za směnky, bude to proti zboží. Takže nedojde k disparitě mezi nabídkou zboží a nabídkou peněz a nebude docházet k inflačním ani deflačním tlakům.
Problém je, že ve 20. a 30. letech byly směnky postupně vytlačovány jako nástroje platebního styku a docházelo k nárůstu podílu finančních směnek. V tu chvíli ta doktrína padá. Dalším problémem je, že ta doktrína je procyklická. To se projevilo ve sporech Engliše s levicovými teoretiky ve 30. letech, když to kritizovali. Engliš na této doktríně trval, byl de facto stoupencem tzv. „banking school“.
Engliš také chápal, že je potřeba nastavit měnovou jednotku tak, aby odpovídala reálné konkurenceschopnosti země. Byl do určité míry modernějším liberálem, zatímco Rašín byl klasickým liberálem 19. století.
Patria.cz: Jaké byly reakce na krizi?
Začátkem 30. let se zaváděla kontrola měny a zahraničních operací a zvyšovala se cla. S Balkánem jsme už ale předtím měli clearing. Zaváděly se kontroly devizového kurzu. Odliv deviz a zlata se týkal celé střední Evropy, méně nás, než třeba Polska a Balkánu. To byly státy, které byly vyloženě před státním bankrotem. Otřásl s námi ale například pád Creditanstalt, což byla významná středoevropská banka, na kterou byla navázána spousta firem. Měla spoustu průmyslových aktivit v Rakousku a na Balkáně.
Bylo do určité míry výhodou, že Československo z hlediska zahraničního obchodu vykazovalo spíše kladnou obchodní bilanci. Mezinárodní obchod se ale de facto naprosto zhroutil a jeho objem byl nakonec třetinový. Byla to pro nás ohromná ztráta. Ačkoli naše míra vnějšího zadlužení byla výrazně menší než u ostatních států střední Evropy a kolaps mezinárodního obchodu snížil ve svém důsledku objem poptávky po devizách, prudký pokles devizových rezerv přinutil v roce 1931 Československo k zavedení devizových kontrol.
Patria.cz: Pomohly nám nějak devalvace koruny?
Devalvace z let 1934 a 1936 také měly své efekty. Centrální banka byla ještě plná Rašínových lidí, kteří vedli spory s Englišem o tom, zda má k devalvaci dojít nebo ne. Když se prosadila, vedení rezignovalo, že to prý není v souladu s jejich přesvědčením, a nastoupil Engliš jako guvernér. Předtím byl mnohokrát ministrem financí.
Účinky devalvace nebyly však tak velké kvůli ohromným restrikcím v zahraničním obchodě, i když v roce 1934 se už začal na Západě uvolňovat. Z hlediska naší skladby dovozu a vývozu ale byl důležitý hlavně Balkán a Německo. Tam však dál fungoval clearing a devizová omezení, takže se zkrátka obchodovalo zboží za zboží, psalo se to na účet a pak se saldo na konci období vyrovnávalo v té či oné měně. To degradovalo funkci měnového kurzu, který tak byl spíše přepočítacím koeficientem. Když provedete devalvaci a s velkou částí zemí, se kterými obchodujete, máte clearingové dohody, tak vám to vlastně téměř vůbec nepomůže.
Patria.cz: Došlo ještě na nějaké další sporné kroky?
Další spor se vedl o tom, jestli mají být peníze aktivním nástrojem, který rozpumpuje ekonomiku. Engliš jakékoliv pumpování peněz nad úroveň reeskontovatelných obchodních směnek považoval za inflační nástroj a bál se těchto dopadů. Problém bylo, že vydávání peněz proti směnkám je procyklický nástroj (omezí se obchodování, tím se omezí objem směnek a proti tomu se seškrtají peníze, které teoreticky nebyly potřeba). Takže to spíš krizi prohlubovalo.
Engliš si také myslel, že za krizi mohl zlatý standard. Že odsouvá peníze z Evropy a Velké Británie do Francie a do Spojených států, čímž deflačně tlačí na evropské ekonomiky a vede je do krize. Ten mechanismus tak fungoval, ale rozhodně nebyl jedinou příčinou krize. Byly tam i procesy v reálné ekonomice. Měnil se poměr sil v rámci ekonomických center, strukturálně se proměňovaly ekonomiky, začal narůstat podíl služeb. To se neobejde bez frikcí, které v kombinaci s dalšími jevy a procesy vedly k hluboké krizi.
Československo navýšilo sociální dávky a zavedlo veřejné práce, takže fiskální politika do určité míry pomáhala krizi v prvních letech zmírňovat. Projevilo se to ale v deficitu státního rozpočtu, takže jsme zvýšili daně a bylo po efektech. Zlatý standard držel deflační tlak a měl tak vliv na reálný sektor.
Oživení bylo pomalé. Krize se u nás protáhla až do roku 1934, v roce 1933 vrcholila. Byli jsme nekonkurenceschopní a trhy byly zavřené. Jednou z příčin, proč se – ani ne tak v Československu, jako v ostatních státech středoevropského regionu, – vlády přidržovaly dlouhou dobu deflačních politik, byla obava, že devalvace relativně zhodnotí výši jejich beztak již nesplatitelného zahraničního dluhu.
Patria.cz: Co se stalo s naší měnou a měnovými podmínkami za války?
Němci nám nechali korunu, zároveň ji znehodnotili. Někteří autoři mají pocit, že to byla výhoda pro náš průmysl, že to pomohlo vývozu. Ale to by platilo za situace, kdy by ta ekonomika nebyla regulována a směrována podle toho, jak si přeje nějaké cizí politické centrum, tentokrát Německo.
Navíc se naše ekonomika rozpadla tím, že se rozdělilo Československo a odtrhly Sudety. Začali se zavádět administrativní kontroly cen. V roce 1939 se zavedl přídělový systém. Výroba se začala zaměřovat na válečné úsilí. Vstoupil sem navíc německý kapitál, který ovládl české podniky a částečně slovenské podniky.
Kurz nám k ničemu nepomáhal. Když se Němci rozhodli, že něco vyrábět nebudeme, i když to je konkurenceschopné, tak jsme prostě nemohli, a museli jsme vyrábět děla, protože Hitler to zaplatí. Z válečné konjunktury vyšla ekonomika předlužená a v rozkladu. Spotřební zboží se příliš nevyrábělo a veškeré dodávky do Říše se připisovaly na konto v Říšské bance.
Vyvezli jsme zboží, nebo ho dodali do říše, například kulomety nebo munici, oni nám to připsali jako naší pohledávku Říši, ale nedali nám za to ani korunu. Proti této pohledávce se emitovala domácí měna. Výrobce dostal koruny, vyplatil je zaměstnancům, ale ti si nemohli nic koupit, protože byl přídělový systém. Leda na černém trhu si něco mohli koupit, ale ten byl přísně hlídaný.
Na konci války a po ní panovala disparita mezi nabídkou peněz a zboží. Kdyby se to mělo vyrovnat, došlo by k obrovské inflaci s výraznějšími dopady na důchodově slabší vrstvy. Byl absolutní nedostatek všeho a další nabídkový šok byl způsoben odlivem pracovních sil ze Sudet. Ve spotřebním sektoru se přídělový systém držel až do roku 1953.
Také jsme platily poměrně vysoký „matrikulární příspěvek“, který v konečném součtu činil přes 40 miliard korun. Byly to obrovské částky. Od vzniku Československa jsme vlastně pořád platili nějaké reparace nebo výpalné. Napřed spojencům poplatek za osvobození – byl to celkem velký objem, v součtu několik miliard korun. Dlouho trvalo československé vládě, než občanům řekla, že za něco takového platíme. A za války jsme zase platili výpalné Němcům, „poplatek za ochranu“ protektorátu.
Ing. Petr Chalupecký vyučuje na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE. Zkoumá především československé ekonomické dějiny po druhé světové válce. V roce 2015 s kolektivem autorů vydal publikaci Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století.