Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - rozhovor
Sen o burze a silné koruně i stesk po bezcelní unii: ekonomika meziválečného Československa

Sen o burze a silné koruně i stesk po bezcelní unii: ekonomika meziválečného Československa

04.08.2018 16:27
Autor: Redakce

Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska a obdobím první světové války v rozhovorech s docentkou Antonií Doležalovou. Ta se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v současné době působí na Univerzitě v Cambridgi a čerstvě vydala v Británii knihu s titulem „A History of Czech Economic Thought“, která rozebírá dějiny českého ekonomického myšlení. V seriálu rozhovorů pokračujeme meziválečným obdobím. Jak si vedla tehdejší koruna a burza? Jak si vedly rozpočty a naše přijímání ve světě? Jak se na nás podepsala krize?

Patria.cz: Jak to vypadalo s naším přístupem na mezinárodní trhy po rozpadu monarchie?

Velmi špatně. Přišlo o bezcelní prostor. K tomu je třeba připočíst fakt, který je zřetelný na první pohled, když srovnáte mapu monarchie a nového Československa. Monarchie měla všechny obchodní trasy, na kterých se podílely i české země, orientovány severojižně. K tomu ten pravidelný tvar. Československo roztažené od západu na východ a spojující rakouskou a uherskou část. Skutečně danajský dar. Jenom vybudovat státní správu, o železnicích a silnicích ani nemluvě!

Československo sice vytvářelo exportní ústavy, snažilo se dostat na nové zahraniční trhy, E. Beneš se snažil vytvořit tzv. Malou dohodu, ale moc se to nedařilo, protože jednak ta ztráta bezcelního prostoru byla naprosto fatální, a jednak ty strategie nebyly partnerské, ale spíše imperiální. Československo vždycky chtělo být lídrem s odvoláním na fakt, že za monarchie v té roli české země byly. 

A Rakušany a další nástupnické státy nemálo popudili českoslovenští vyjednavači už v Paříži, když se odmítali podílet na válečných dluzích Rakousko-Uherska. Tvrdili totiž, že Československo je vlastně vítězným státem. Byli jsme součástí Rakouska 300 let, a mezinárodní právníci se na argumenty českým státním právem dívali s velkým údivem, řečeno jemně. O naladění budoucích obchodních partnerů ani nemluvě. 

Československo vůbec vystupovalo vždy velmi sebevědomě. Myslím, že to byl jeden ze dvou hlavních důvodů, proč nedostalo žádné zásadní zahraniční investiční půjčky. Za tu se nedá považovat půjčka na nákup tabáku nebo mouky. Rakousko, které bylo několik let na dně, se i díky zahraničním půjčkám vzpamatovalo z rozpadu monarchie rychleji, a ještě před vypuknutím velké hospodářské krize předstihlo Československo ve všech makroekonomických ukazatelích magického čtyřúhelníku s výjimkou nezaměstnanosti. Ta zůstávala pořád vyšší než v Československu. Podle mého názoru to byl důsledek růstu produktivity práce – tedy nic, co by mělo negativní konotace. Důkazy ale zatím nemám.

Patria.cz: Ale československá koruna tehdy přece byla celkem silnou měnou a v Praze existovala burza...

Pražská burza přesně zapadá do toho, co jsem právě řekla. Československo jako ostrov uprostřed inflací rozbouřené střední Evropy. Kde jinde by měla mít sídlo středoevropská burza. A jaká jiná měna by měla být referenční měnou v tomto regionu než československá koruna? Smyslem bylo dokázat, že české země jsou tím nejsilnějším ekonomickým hráčem střední Evropy. Šlo o prestiž.

Záměr se nezdařil. Prvních 7 let probíhaly ohromné intervence na udržení koruny. Skoro celý zlatý poklad republiky na to padl a stejně ji neudrželi. Kupovali ji spekulanti a tlačili nahoru, ale když někdy v roce 1921 zjistili, že Československo není nejsilnějším nástupnickým státem, koruna padla. 

Patria.cz: Co vůbec víme o tehdejší pražské burze?

Její počátky sahají do šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Souvisí s onou zakladatelskou horečkou, o které jsme už mluvili. A počátky českého vymezování se vůči Vídni i v ekonomické oblasti. Šlo přitom o burzu pro zboží a cenné papíry. Řídila se zákonem z roku 1875, který vydržel beze změn až do Protektorátu.  

Jejímu předsedovi Aloisi Olivovi se v roce 1871 zdála být ekonomika polem, na kterém mohli Češi a Němci spolupracovat. Myslím, že to byl víc marketingový tah než vyjádření reálného stavu, i když dokázat to nemohu. Ale je fakt, že zatím neumíme přesně vyčíslit, do jaké míry byla česko-německá rivalita motorem hospodářského růstu českých zemí a Čechů samotných. Že jím však byla, je nepochybné.

Ambice vybudovat po válce burzu v Praze jako středoevropskou, na níž by byla československá měna referenční měnou a na níž by byly kótovány akcie významných hráčů regionu, nevyšla. Tuto roli plnil nejprve Curych, tam byla ostatně poprvé uvedena i samostatná československá koruna, a potom Vídeň. 

Burza tehdy navíc neměla dost zkušených a zdatných zaměstnanců. Koneckonců, inženýry ekonomie produkovala jedna jediná fakulta ČVUT, a poptávka byla široká v celém národním hospodářství. Budovaly se téměř dvě desítky nových ministerstev a dalších státních úřadů, nemluvě o potřebě soukromého sektoru. 

Pokud vím, za první republiky ani předtím burzu nenavštívil žádný ministr financí, ač burza podléhala státnímu dozoru. Myslím, že třeba už fakt, že Rašín tam nikdy nešel, má silnou vypovídací schopnost. 

Patria.cz: Pojďme se podívat na korunu. Jaká byla její situace?

To lze dobře ukázat skutečnými důvody, které ležely za nápadem vybrat dávku z majetku. Rašín o tom psal v lednu 1919 Benešovi do Paříže. Byla to náhrada za válečné náhrady pro vítěze války, které stát doufal získat jako vítěz, ale nezískal. Rašín v tom dopise píše, že bez náhrad nebo dávky stát nutně zbankrotuje. 

V lednu a únoru 1919 byla pořád československou měnou rakouská koruna. Nevíme přesně, kdy začalo rozlišování mezi kurzem na Prahu a na Vídeň v Curychu, ale podle některých zpráv už v polovině února byla „pražská“ koruna oceňována o 20 % výše, než „vídeňská“. Od poloviny března už se tvořily kurzy na Prahu v Curychu pravidelně.

První boom zažil kurz nové československé koruny v květnu 1919. Stoupala od března za současného propadu marky i rakouské koruny. Rašín neskrýval uspokojení nad tím, jak zadržení 50 % bankovek projevilo svůj vliv na kurz koruny v zahraničí, a všichni podléhali iluzím o vítězství v boji za odpoutání se od bývalé monarchie. Ve skutečnosti podlehli klamu, že spekulativní růst kurzu odpovídá skutečnému růstu síly koruny. České koruny byly kupovány v naději, že jejich hodnota, daná reálnou hospodářskou silou, bude stoupat. Spekulanti na kurz koruny však rychle z vývoje hospodářství pochopili, jaká tehdy je skutečná kondice koruny, a začali ji opouštět. Kurz začal klesat – společně s markou a rakouskou korunou. Během dvou měsíců se ukázalo, že zahraničí československou měnu jako samostatnou nevnímá, a že kurz je přirozeně dán vysokým objemem obchodu s Německem.

Umělé nastavování a udržování kurzu koruny bylo potom běžným jevem dalších zhruba pět let. Těmito operacemi klesly zásoby deviz a zlata na tak nízkou úroveň, že nebylo možné pomýšlet na požadovanou stabilizaci koruny a založení centrální banky, neboť současně s ní měla být prohlášena krytá měna. A obvyklá výše zlatého krytí byla tehdy okolo 35 %. Stálost kurzu se měřila k americkému dolaru: 2,90-3,03 zlatých centů za korunu.

Patria.cz: Jakým zlatem měla vlastně být koruna kryta?

Od konce roku 1918 kolovaly fantastické zvěsti o zlaté pomoci států Dohody. Když se tato očekávání nenaplnila, bylo nutno začít čerpat především z domácích kovových a valutních zásob. Rašín neváhal nabízet jejich majitelům nejméně po čtyři léta 4% úrok, osvobozený od daní. Marně. Zájem dobrovolně odevzdávat dary do zlaté sbírky na zlatý poklad velmi rychle opadal. Státní obligace vydané za zlato nebylo totiž možné lehce zpeněžit, a byly také jen pomalu vydávány.

Paradoxně však do roku 1926 existující měna byla zlatá – a to díky kontinuitnímu zákonu, který stanovil, že všechny zákony z doby monarchie zůstávají v platnosti. Podržel tudíž i zákon z roku 1892, a podle kterého mělo být raženo z 1 kg zlata 3.280 korun.

Patria.cz: Věnovala jste se i státní rozpočtům. Jak jsme si vedli?

Pouze jeden jediný státní rozpočet za těch 20 let nebyl schodkový. A to díky výběru dávky z majetku, která souvisela s měnovou reformou a byla silně progresivní. Když si čtete třeba řeči premiérů, nebo ministrů financí, když předkládali státní rozpočty, tak všechno vypadá velmi ideálně. Rozpočty se předkládaly vždy jako vyrovnané nebo s přebytkem. Končily se schodkem. 

Deficitní státní finance byly tou druhou okolností, proč Československo nedostávalo zahraniční půjčky. Potenciální investoři moc dobře znali stav státních financí a Československo pro ně nebylo v tomto směru důvěryhodné. Protože v meziválečné době byly ve světě vyrovnané státní rozpočty stále běžnou normou, podle které se měřila úspěšná ekonomika. A také přerozdělovací funkce státu neměla přesahovat slušných 10-15 %. Československo v některých letech přerozdělovalo téměř 50 % vyrobeného HDP, ale nepřiznávalo to.  

Nejproblematičtější přitom byly státní podniky, především státní železnice z roku na rok převáděly pět až sedm miliard dluhů. Je zřejmé, že československým problémem byl vnitřní dluh, zmíněné válečné dluhy a podíl na reparacích hrály nakonec vlastně menší roli. 

Patria.cz: Jak to vypadalo s ekonomickou situací běžných lidí?

Můj dědeček, ročník 1907, říkal, že všichni vzpomínají, jak bylo dobře za první republiky. Ale tak, jak bylo za Rakouska, už se nikdy mít nebudeme. Podařilo se udržet sociální smír a takovou míru sociálních transferů, která byla ve srovnání s jinými státy světa poměrně vysoká. Nicméně sociální výdaje státu tvořily – s výjimkou prvních poválečných let, kdy činily až 20 % – pouze asi 5 % výdajů státního rozpočtu. Takže s dnešní situací naprosto nesrovnatelný stav.

Existovalo poměrně vysoce nastavené daněprosté minimum, a zákonem stanovené sazby byly ve srovnání s dnešními nízké. Daň z obratu byla 1 %. Mzdy okolo 90 tisíc korun, což byl plat vysokých státních úředníků, byly zdaňovány 10 %. Ale vzhledem k vysokým přirážkám daní – válečné dosahovaly 400 %, samosprávné i 500 % – byla daňová zátěž ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vysoká. U velkých firem mohla dosahovat až 50 % ze zisku. 

Připočtěte souběh pozemkové reformy a výběru dávky z majetku, a vyjde Vám, že někteří lidé přišli v prvních letech po válce třeba o 60 % svého majetku. Byli i tací, co platili dávku z majetku v naturáliích. Dá-li se tak říkat Mánesovu obraz Josefína, který dnes visí v Národní galerii. 

Patria.cz: Jak se na nás podepsala krize?

Velmi silně. Teze o dopadu hospodářské krize na československé pohraničí a důsledcích pro radikalizaci sudetoněmeckého obyvatelstva jsou známé. Já bych proto zdůraznila, že Československo mělo v důsledku provedení pozemkové reformy relativně selhávající a kolabující zemědělský sektor. Projevem byla třeba nesoběstačnost v základních zemědělských komoditách. Dováželo se hovězí i vepřové, obilí i mouka, a to hlavně z Dánska, Jugoslávie, Maďarska, Polska, Německa a Lotyšska. Zároveň klesal vývoz tradičních československých zemědělských artiklů: ječmene a sladu.

Před válkou bylo české zemědělství ve srovnání s jinými zeměmi – Německem, Dánskem, Belgií, Holandskem – extenzivní, vykazovalo nižší produktivitu práce (resp. přezaměstnanost), a nedostatečnou kapitálovou vybavenost. Tím, jak pozemková reforma prohloubila relativní roztříštěnost zemědělské výroby, prohloubila také všechny tyto negativní jevy. Tradičně jsou však vykládány jako důsledek první světové války, a nejsou dávány do souvislosti s pozemkovou reformou. A právě v zemědělství krize vypukla.

Patria.cz: Takže krize začala v zemědělství? Jak se pak rozlila dále, a jaké byly pozdější dopady zbrojení?

Tam krize začala, protože zemědělství bylo podfinancované, spoléhalo na úvěry a spousta vlastníků byla už v té době v platební neschopnosti. Navíc, v důsledku proběhlé nostrifikace se finančně vyčerpaly banky. Takže také neměly na to půjčovat zemědělcům, nebo investovat do zemědělství či spojených průmyslů. Ekonomiku vyvedly z krize investice státu – hlavně do zbrojení, ale třeba také do filmového průmyslu. 

Vím ale, že bankéři a průmyslníci ještě v roce 1937 byli nadšení tím, co se děje v Německu. Že je to cesta z krize a můžeme ji implementovat i my. Líbil se jim korporátní kapitalismus, bylo to podle nich přesně to, co se hodí pro českou povahu. Po Mnichovské konferenci si mysleli, že konečně po 20 letech mají zase Češi šanci vrátit se do velkého bezcelního prostoru, který Velkoněmecká říše bezesporu představovala. 

Patria.cz: Na závěr naší série rozhovorů o začátcích kapitalismu u nás bych si dovolil obecnější otázku. Co myslíte o názoru, že rozdíl mezi anglosaským světem a tím naším, co se ekonomiky týče, je do velké míry dán rozdíly mezi protestanty a katolíky?

Pohled, že rozdíly v tom „jak se kde dělá byznys“ jsou zakořeněné v rozdílech mezi protestanty a katolíky, je už překonaný. I v českém katolickém prostředí najdete důraz na skromnost, odloženou spotřebu, podnikatelský étos a morálku v podnikání. Svou roli sehrávaly jiné faktory – jiné sociální podmínky, v mnoha ohledech retardující vliv šlechty, a diametrálně odlišný proces emancipace intelektuálních, ekonomických a politických elit.

Role šlechty byla v Čechách skutečně ambivalentní. Na jedné straně nositelé humanistického a osvícenského étosu, vynálezci, podporovatelé věd a umění, sociální opory převážně agrárního obyvatelstva. Na straně druhé odpůrci změn, protože jejich podnikání a zájmům stávající stav vyhovoval. 

Karel Havlíček Borovský to myslím vystihl přesně, když psal o šlechtických podnikatelích v Čechách, že jednají nečestně a stát jenom zneužívají ke svému prospěchu; po zrušení druhého nevolnictví k nim přidal také bankéře, továrníky a velkoobchodníky, které nazýval „peněžní aristokracií“. Ti všichni podle něj vytvářejí ‘nepřirozený’ průmysl živící se ochrannými cly a prohibicí, jako 'upír sají krev z ostatního člověčenstva,’ a jsou proto opravdovými nepřáteli ‘poctivé demokracie’. 

Jak jiná situace oproti protestantské Británii, kde šlechta už v polovině 17. století dala králi jasně najevo, že se jim do některých věcí plést nebude. Ale to už byla kapitalisticky podnikající šlechta. Nebyla to tedy šlechta, která si jen chce udržet aristokratické výsady a zakonzervovat stávající poměry. Jsem si však jistá, že tohle nemá s náboženstvím nic společného.

S náboženstvím také nemá nic společného to, že jak během procesu modernizace a industrializace ve druhé polovině 19. století docházelo k oslabování moci šlechty a její pozice mnohem rychleji než u buržoazie a podnikatelské vrstvy zaplňovaly stát včetně jeho municipálních institucí. 

Zároveň však intelektuální elity byly nacionální a stát, národní stát, pro ně představoval cíl snažení.  Nikdy se nestaly přirozeným oponentem státu, až na výjimky jej nekritizovaly, nebránily jeho excesům, nekultivovaly jej. Naopak, naučily se na něm participovat a posléze ho také využívat a zneužívat. A úzká ekonomicko-politická elita okamžitě po vzniku samostatného státu v roce 1918 pochopila, že na státu se dá profitovat.

Doc. PhDr. Ing. Antonie Doležalová Ph.D. se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současné době působí na Univerzitě v Cambridgi. Čerstvě vydala v Briitánii knihu s titulem A History of Czech Economic Thought, která rozebírá doposud ne příliš probádané dějiny českého ekonomického myšlení.



Čtěte více:

Začátky kapitalismu i první krize: ekonomika českých zemí za monarchie
14.07.2018 16:22
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
400% daňové přirážky, úředně stanovené ceny a zpřetrhané vazby: česká ekonomika a první světová válka
21.07.2018 16:45
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
Paralely s „divokými devadesátými“ i přerozdělování půdy a nostrifikace: první roky ekonomiky samostatného Československa
28.07.2018 16:56
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...

Váš názor
  • To jsou bláboly
    06.08.2018 6:56

    Tyhle negativní bláboly nemají s realitou nic společného. Československo nepochybně nejsilnějším nástupnickým státem monarchie bylo, a to až do roku 1938. Něco se chvíli mohlo stát s korunou roku 1921, ale československá koruna si obecně udržela punc hlavní tvrdé evropské měny až do konce 20. let. A na konci 20. let jsme také byli nejvýše v seznamech HDP - na onom 7. nebo 8. místě v absolutním HDP na světě.
    Lumídek
    • Naopak, konečně pravda
      06.08.2018 10:19

      Je dobře, že jsme konečně schopni hodnotit situaci objektivně. Propaganda postavená na bezbřehém českém nacionalismu patří do historie. Stála tuto zemi opravdu mnoho. Všechno je to pravda, ještě přičtěme pád exportních odvětví z pohraničí. Kapitálovou slabost sedláků, onacionální ligopoly podporované státem, nacionalistické zadávání zakázek, imperiální chování na Slovensku, v Podkarpatské Ruis a v Sudetech ...,
    • Re: To jsou bláboly
      06.08.2018 9:20

      To o sedmém (pátém,...) nejvyšším GDP na hlavu v Československu mezi válkami jsem slyšel už mnohokrát, ale nikde jsem nenašel žádná data, která by to potvrzovala. Jediné co jsem dohledal je na wiki, což ukazuje spíš opak. Máš nějaký zdroj?
      L.
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Kalendář událostí
ČasUdálost
14:30USA - CPI, m/m
20:00USA - Jednání Fedu, základní sazba