Leijonhufvud: Až veřejnost pochopí hru Fedu a bank...

Dva průkopníci moderní monetární ekonomie - Irving Fisher a Knut Wicksell - se intenzivně zabývali nalezením monetárního systému, ve kterém by nedocházelo k redistribuci bohatství a příjmů. Ta podle nich představovala urážku sociální spravedlnosti a následně ohrožovala sociální a politickou stabilitu. Vyhnutí se této redistribuci podle nich dostatečně zajišťovala cenová stabilita. V tom se ale mýlili, což je patrné například z následujícího:

Fed dodává bankám rezervy s téměř nulovou sazbou. Ty ale negenerují půjčky podnikům, namísto toho mohou banky kupovat vládní dluhopisy s výnosem 3 – 4 %. Tato podpora bude nakonec zaplacena daňovými poplatníky. Kongres však neschválil ani ji, ani vzniklý daňový závazek. Fed také snížil úrokové sazby z depozit hluboko pod 1 %. Banky, zadlužené přibližně v poměru jedna ku patnácti, tak nakupují dluhopisy za neúročené peníze od Fedu, či za velmi málo úročená depozita.

Bankéři na Wall Street mohou tudíž opět požadovat bonusy, na které byli zvyklí za starých dobrých časů. Ty v podstatě představují transfer peněz od daňových poplatníků a zejména od starších spořitelů, kteří nemohou najít alternativní způsob střádání na důchod. Nízké sazby se tak staly hrou, při které veřejnost není schopna prohlédnout tok peněz od těch, kteří prohrávají, k výhercům.

Veřejnosti se také nyní sděluje, že záchrana bank je splácena, takže daňoví poplatníci neponesou žádné náklady, které s ní souvisejí. Nikdo jim neříká, že splácení pomoci je z velké části financováno příjmy, které daňoví poplatníci platí, aby banky mohly nakupovat vládní dluhopisy. Pomoc schválily obě politické strany, žádná z nich teď proto nebude rozporovat způsob jejího splácení.

Současná monetární politika má dva hlavní cíle: Rekapitalizaci bank, aniž by v nich vláda získala podíl, protože nechce být obviňována ze znárodňování a socialismu. Bankám tedy musí být finance poskytnuty přímo. Ekonomové donedávna bolestivě vymýšleli, jak překonat nulovou hranici snižování sazeb. Tato bolest ale byla asi zbytečná – proč bankám rovnou neplatit za to, že přijmou rezervy od přátelské centrální banky?

Druhým cílem je samozřejmě zabránit tomu, aby bublina na trhu s nemovitostmi splaskla úplně. V tomto ohledu existují určité výsledky, protože majitelé domů, které ještě nepropadly bance, mohou refinancovat hypotéky za dlouhodobé sazby kolem 5 %, či ještě nižší.

Kdo za to zaplatí? Každá krize ukáže kolektivní chybu ve vnímání ekonomických hodnot. Vzniklé ztráty se musí vstřebat předtím, než ekonomika začne opět normálně fungovat. Pokud by řešení krize bylo ponecháno na trhu a na soudech, vedlo by to k další Velké depresi. Musí být tedy učiněna těžká politická rozhodnutí o tom, kdo ponese ztráty. Současná situace ale v podstatě znamená snahu o vyřešení problému tak, aby si „radar veřejnosti“ ničeho nepovšiml.

Vedle redistribuce bohatství to sebou nese další rizika. Návrat k normální výši sazeb způsobí bankám, které drží velký objem dlouhodobých aktiv s nízkými výnosy, další kolo problémů. A pokud Spojené státy uniknou japonskému syndromu, Fed bude muset dříve či později sazby zvyšovat, aby zabránil inflaci, či ochránil dolar.

Nezávislost centrálních bank nebyla během poslední krize nijak patrná. Nyní by ji centrální banky chtěly obnovit. Doktrínu nezávislosti ale nebude v demokratické společnosti možné ubránit ve chvíli, kdy veřejnost pochopí, že monetární politika může mít mnoho redistribučních efektů.

Uvedené je výtahem z „Shell game: Zero-interest policies as hidden subsidies to bank“, autorem je Axel Leijonhufvud, profesor na University of Trento.

(Zdroj: VOX)