Evropská unie, resp. eurozóna narazila do zdi a řeší otázku, zda tento náraz povede k jejímu rozpadu, nebo naopak k hlubší integraci. V minulosti se potíže řešily vždy tím, že se zeď přeskočila či obešla a za správnou odpověď se považovala hlubší integrace. Ani tentokrát tomu nebude jinak: vytvářejí se nové evropské instituce, záchranné fondy, padají úvahy o eurodluhopisu...
Potíž s eurodluhopisem je, že většina daňových poplatníků v členských zemích EU se nechce stát – přinejmenším zatím – evropskými daňovými poplatníky. Eurodluhopis proto asi světlo světa nespatří, nicméně přesto se razantně zvyšuje objem peněz, které budou řízeny z evropské úrovně. Je to politicky průchodnější fiskální transfer ve prospěch méně konkurenceschopných, aniž by se přitom řešila podstata problému, tedy konkurenceschopnost jako taková.
Přitom jsem nezaznamenal, že by si někdo položil otázku, zda systém byl v zásadě nastaven dobře a zda selhání nebyla způsobena spíše individuálními chybami. Když nabourám autem, také to nemusí být nutně chyba technického stavu vozidla, ale často se jedná o chybu řidiče. (Alespoň taková je moje osobní zkušenost, ačkoli bych při mých bouračkách také rád hodil vinu na blbé auto.)
Osobně dávám přednost tomu, opírá-li se měnová a fiskální politika o určitá pravidla: je tak transparentnější a předvídatelnější. To ale neznamená, že na hospodářskou politiku můžeme nasadit autopilota. Pro mě otázka zůstává: je dluhová krize selháním systému, nebo autorit? Snaha vylepšit systém by naznačovala, že to první je správně, ale obávám se, že na to druhé se málo ptáme. Nepřesedáme náhodou všichni do jiného vozidla jen proto, že to stávající se někteří ještě nenaučili řídit?
Jedním jsem si v každém případě jistý: přes veškerý technický pokrok hospodářskou politiku autopilotovi svěřit nemůžeme. A bez kompetence těch, kteří ji řídí, se neobejdeme.