Není vůbec s podivem, že krize vyvolává širokou škálu návrhů, jak její projevy řešit a zejména jak podobným krizím v budoucnu zabránit. Týká se to všech jejích projevů, ať už se jednalo o turbulence na finančních trzích, jimž politici chtějí zabránit větší regulací, nebo o vysoké zadlužení většiny zemí.
Společným jmenovatelem řady návrhů na řešení dluhové krize v Evropské unii je větší centralizace fiskální politiky. Kromě obecných proklamací o potřebě větší koordinace se objevily dva konkrétní návrhy, a to eurodluhopisy a harmonizace daňových sazeb. Proč není rozumné takové návrhy realizovat a hlavně proč nemíří správným směrem?
Kdokoli si půjčuje, měl by být schopen věřitelům vysvětlit, z čeho bude splácet dluh. Půjčuje-li si stát, jeho příjmy plynou především z daní a schopnost dostát závazkům – za předpokladu korektních údajů – bývá dobře spočitatelná. Problém eurodluhopisu je ten, že na druhé straně chybí onen jasně definovaný příjem, který představují odvody daňových poplatníků. Jak jsem psal na tomto místě již před několika týdny, na základě postojů daňových poplatníků v jednotlivých členských státech v posledních letech se mi nezdá, že by byli připraveni státi se evropskými plátci daní.
Členské státy do společné kasy samozřejmě přispívají, ale jedná se o malý podíl na jejich rozpočtech. Vydávání eurobondů by znamenalo zásadní přetvoření struktury rozpočtů v Evropě: daleko větší společnou kasu a prakticky nevyhnutelně novou instituci – evropské ministerstvo financí, popřípadě daleko větší pravomoci Evropské komise v této oblasti. K něčemu takovému koneckonců již nyní vyzvali holandský premiér a ministr financí. Navrhuje-li někdo eurodluhopis jako řešení dluhové krize, měl by vzápětí dodat výše uvedené implikace, aby si jich byli všichni vědomi. Můj osobní dojem je, že voliči/daňoví poplatníci v členských zemích by takový posun nepodpořili.
K tomu nutno ještě dodat, že dluhový problém je systémové povahy a i kdyby se našli tací, kteří by byli ochotni dluhy za ostatní jednorázově uhradit, neřeší to dlouhodobý problém rozpočtové nedisciplinovanosti. A při zachování suverenity národních států a jejich práva na spolurozhodování si opravdu neumím představit, že by ti disciplinovanější souhlasili s krytím dluhů těch méně odpovědných.
Dalším zásadním návrhem je harmonizace daňových sazeb. Není to nic nového. Již před několika lety objížděli francouzští emisaři s touto tezí členy EU ze střední a východní Evropy, protože se jim nelíbilo, že v některých zemích jsou daňové sazby na výrazně nižší úrovni než ve Francii. Již tehdy, stejně jako dnes, ale opomněli dodat, že podstatou problému nejsou sazby, ale výdajové stránky rozpočtů. Rozdíly v potřebě daňových příjmů jsou totiž určeny mírou přerozdělování, nikoli naopak. Celkem logicky ve Francii potřebují vyšší sazby, aby dokázali financovat obrovské výdaje rozpočtu. Proč by ale třeba Estonci měli mít srovnatelně vysoké daňové sazby, co by potom dělali s rozpočtovými přebytky? Zřejmě by je postupně rozpustili ve vyšších výdajích, čemuž by se dalo těžko odolat. Volání po harmonizaci daňových sazeb je ve skutečnosti volání po harmonizaci přerozdělování v členských státech EU a skrývá zároveň neochotu řešit strukturální problémy výdajové strany rozpočtu.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.