Rozhlasové poplatky slouží podle zákona k financování rozhlasového vysílání veřejné služby uložené zákonem právě Českému rozhlasu (ČRo). Nepokrývají však všechny jeho nutné náklady. Vzhledem k tomu, že podle správců daně jde ale o platbu „koncesionářů“ za službu rozhlasového vysílání, je ČRo omezen v možnosti uplatnit si nárok na odpočet DPH. ČRo nesouhlasí, protože mu finanční prostředky, které na dani státu odvede, chybějí a protože postup správců daně není v souladu se zákonem.
Právě to, zda rozhlasové poplatky jsou předmětem DPH, je podstatou už šestiletého sporu. Byť se spor může týkat jen veřejnoprávních médií, nijak to neubírá na jeho zajímavosti ani významu.
Nejvyšší správní soud (NSS) nejnověji „pokáral“ na začátku března Městský soud v Praze (MS) za vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí. Nelze se v něm totiž dočíst, proč se MS přiklonil na stranu správce daně – Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu – a proč odmítl veškeré námitky ČRo. Situace je podle NSS o to závažnější, že i předchozí rozhodnutí MS musel zrušit kvůli nepřezkoumatelnosti. Pře zatím není u konce.
Stát poskytne a sebere
Na jedné straně stát ukládá každému majiteli elektroměru (nový zákon totiž zavedl fikci, že kdo má elektroměr, má také rozhlasový přijímač) povinnost platit rozhlasové poplatky s cílem zajistit stabilní zdroj financování veřejné služby rozhlasového vysílání. Na druhou stranu si paradoxně nemalou část z těchto příjmů chce zase brát. Dovolává se přitom zákona o dani z přidané hodnoty, který vykládá ryze formalisticky.
To je nelogické i ve srovnání s praxí, která je běžná například u místních poplatků, jimž se rozhlasové poplatky dosti podobají. Z místních poplatků totiž obce žádnou daň neodvádí, i když i tyto poplatky jsou – podobně jako rozhlasové poplatky – vybírány plošně a vždy na určitý účel. V tomto případě jsou z výnosů místních poplatků financovány náklady obce na odpovídající veřejné služby a správu.
Argumenty na prvním místě
Kromě daňové má ale celý spor ještě obecnější rovinu, která se může týkat kohokoli, kdo se ocitne před tuzemskými soudy. Instančně podřízeným soudcům totiž NSS důrazně vyčinil za způsob, jakým se (ne)postavili ke své práci. Namísto toho, aby se v odůvodnění rozhodnutí jasně vypořádali se všemi argumenty a důkazy, jimiž ČRo odůvodnil požadavek na zrušení daňových rozhodnutí, totiž MS v podstatě jen suše konstatoval, že ČRo se mýlí. Proč a v čem už se v rozhodnutí nepíše.
Jak je to možné? Těžko říct – důvodem může být jak přetíženost soudců, kteří nemají kapacitu na podrobný popis svých myšlenek, tak i určitá míra opatrnosti a zdrženlivosti, pokud jde o sdělení orgánům jednajícím v zájmu státu, že jejich obvyklá praxe nemusí být v souladu se zákonem.
Z rozhodnutí NSS lze ovšem vyčíst jasné sdělení, že nelze tolerovat svévolné pomíjení argumentů jednoho z účastníků sporu. Naopak. Soudní rozhodnutí musí být vždy náležitě odůvodněno včetně vypořádání všech vznesených argumentů či námitek, a to i tehdy, když se s nimi soud neztotožňuje.
Potvrzuje se tak, že soudy jsou i při své nezávislosti vázány určitými pravidly a nemohou si „pro sebe“ ponechat úvahy, jak a proč dospěly ke svým závěrům. Vyloučí se tím jinak možný dojem, že úvahy vůbec nečiní nebo že jde o svévoli, jíž není možné se vzepřít. To je důležité i z pohledu veřejnosti, jejíž důvěra v soudní moc není v poslední době bezmezná.
Před NSS zastupoval ČRo Petr Orct, advokát Kocián Šolc Balaštík.