Jim Chanos už nějaký ten pátek tvrdí, že čínský bankovní systém stojí na chatrných základech. Loni ohlášené nákupy bankovních akcií čínskou vládou podle něj sice mohly vyvolat dojem, že vláda věnuje situaci ve finančním sektoru pozornost, jádro problému ale zůstává nezměněno. Tím je podle Chanose vysoké tempo, jakým na sebe čínské banky nabalují špatné úvěry, a pochybná kvalita kapitálu, který by měl případné ztráty absorbovat. Ke skeptickému názoru se připojil komentátor serveru Bloomberg Jonathan Weil, který blíže prozkoumal rozvahy největších čínských veřejně obchodovatelných bank.
Do hledáčku si Weil vzal Industrial and Commercial Bank of China (ICBC), podle tržní kapitalizace (238 mld. USD) největší banku světa, alespoň na papíře. Většina jejího kapitálu je složena z pozůstatků nesplácených dluhů z 90. let, kdy čínský bankovní sektor zachvátila úvěrové krize. Vláda nikdy banky přímo nezachraňovala, pouze jejich úvěry převedla na firmy spravující aktiva. Ty pak vydaly dluhopisy, které na oplátku nakoupily banky. ICBC nyní tyto aktiva vede jako pohledávky. Jedna taková „pohledávka“ podle Weila nyní zastupuje třetinu akciového kapitálu ICBC. Splátky měly začít v roce 2010, ale nezačaly. Položka stále figuruje v účetnictví ICBC – i s původní hodnotou.
Drak zakousnutý do vlastního ocasu
Od svého IPO v roce 2006 banka ohlašuje nepřerušenou sérii divokého růstu. Celková aktiva, z nichž polovinu tvořily úvěry, minulý rok vzrostla o 15 % na 15,5 bilionů jüanů (2,5 bilionu USD). Zisk se zvýšil o úctyhodných 26 % na 208,4 mld. jüanů. Od roku 2004, kdy byla vládou restrukturalizována, urazila banka pořádný kus cesty. Tehdy celých 21 % jí poskytnutých úvěrů spadalo do kategorie nesplácených, dnes takto banka klasifikuje pouhé 1 % úvěrového portfolia.
Tomu by se dalo uvěřit, pokud by se management banky, kontrolované ze 70 % státem, najednou extrémně zlepšil v úvěrové politice a dlužníci řádně zapracovali na platební morálce. Pokud ale máme co dočinění s „řeckými“ statistikami, bude hodně záležet na kvalitě kapitálu ICBC, jelikož právě ten bude muset absorbovat očekávané ztráty.
Vracíme se tedy zpět k pohledávkám. Tou největší v účetnictví ICBC jsou tzv. Huarong dluhopisy v hodnotě 313 mld. jüanů. Podle poslední výroční zprávy byly vydány v roce 2000 společností Huarong Asset Management (HAM), která spravuje aktiva a spadá pod ministerstvo financí. Následně je odkoupila ICBC a jejich účetní hodnota se za uplynulá léta nezměnila. HAM peníze získané z dluhopisů použila na odkoupení špatných úvěrů od ICBC za plnou, tedy jmenovitou hodnotu, čímž byla sanace ICBC dokončena. Jinými slovy, ICBC vyměnila nesplácené úvěry za dluhopisy vydané novým vlastníkem těchto úvěrů. Někdo je ale splatit musí. Nebo ne?
Zatím to vypadá, že ne, jelikož když začaly být Huarong dluhopisy deset let po vydání splatné, ICBC příslušnou část jistiny neobdržela. Místo ní došel od ministerstva financí vzkaz, že splatnost byla prodloužena o dalších 10 let. Banka následně uvedla, že pokud HAM nebude schopen svým závazkům dostát, ministerstvo „se splácením pomůže“. Takový vzkaz však ještě neznamená garanci splátek. Huarong dluhopisy jsou nepřevoditelné, takže se jich ICBC nemůže zbavit. Možná banka peníze dostane, možná ne.
Kdy to vypukne?
Podobně nejistá situace panuje v Agricultural Bank of China (pohledávka za ministerstvem financí ke konci minulého roku činila 474 mld. jüanů, celých 73 % akciového kapitálu) a dalších velkých bankách – Bank of China a China Construction Bank.
Varovné signály o vývoji v čínském realitním boomu a angažovanosti bank v něm jsou podle Weila pozorovatelné už léta. Analytik agentury Fitch Charlene Chu v prosincové zprávě k čínským bankám napsal, že „Fitch od státních úřadů očekává pokračování politiky selektivní trpělivosti a podpory likvidity pro dlužníky, včetně prodlužování splatnosti úvěrů, restrukturalizací, poskytování nových úvěrů a emitování obligací.“ A teď přichází to nejdůležitější. V důsledku této politiky „se otázky kvality aktiv nemusí ihned projevit v ukazatelích podílů nesplacených úvěrů (NPL), dokud nedojde k jejich dramatickému zhoršení, nebo vůbec.“ Než se tedy známky potíží v rozvahách bank objeví, mohlo by být pozdě.
V takovém případě bude rozhodující vytipovat načasování. Pokud by banky potřebovaly doplnit kapitál, nebo rovnou restrukturalizovat, zahraniční akcionáři ponesou největší břemeno případných ztrát (ředící efekt např.). Banky to ovšem ustojí, jelikož čínská vláda v tomto napodobuje Wall Street: myslí v první řadě na sebe.
(Bloomberg, Fitch Ratings)