Právníci znají z dob studií klasické poučky římského práva „iura novit curia“ (soud zná právo) a „da mihi factum dabo tibi ius“ (dej mi fakta a já ti dám právo). První z uvedených zásad chce říci, že před soudem není třeba dokazovat právo, protože soud ho zná. Předmětem dokazování jsou jen skutkové okolnosti. Druhá ze zásad – ve shodě s tou první – říká, že účastníci mají soudu vylíčit skutkový stav sporu, ale jeho právní posouzení je věcí soudu.
Tyto zásady přejímají i české procesní předpisy. Nakolik se ale v praxi opravdu uplatní, je více než sporné. V minulosti byl počet právních předpisů vcelku malý a u déle platících zákonů měla šanci vzniknout stabilní a přehledná judikatura. To první dnes neplatí vůbec a to druhé – kvůli častým změnám zákonů - jen v omezené míře.
Více zákonů a složitější
Počet právních předpisů stále roste; početný zákonodárný aparát neúřaduje přitom jen v tuzemsku, ale řídíme se i předpisy vznikajícími v Evropské unii. Velká většina právních předpisů jsou k tomu jen novely, tj. změny stávajících předpisů (pro představu: obchodní zákoník byl od svého schválení v roce 1991 novelizován sedmdesát pětkrát); to pochopitelně přehlednosti právního řádu neprospívá. V České republice navíc nastane významný zlom dnem 1. 1. 2014, kdy vstoupí v účinnost nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích.
Rostoucímu počtu právních předpisů odpovídá i rostoucí počet soudních rozhodnutí. I soudní rozhodnutí pocházejí od více zdrojů: pokud budeme sledovat to, čemu se v České republice obecně říká vyšší (a nadnárodní) soudní instance, pak se musíme zabývat judikaturou dvou vrchních soudů, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Celá řada rozhodnutí nadnárodních soudních instancí není ani dostupná v češtině. Z toho všeho plyne, že není v silách jednoho člověka znát veškeré právo, které může být v České republice aplikovatelné (což dokonce zmínil ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud). Nelze to proto čekat ani od soudu.
Jak se s tím vypořádat? Jediný způsob, jak fakticky tomuto stavu čelit, je v řízení před soudem nejen vylíčit celou věc skutkově, ale předložit soudu i své právní hodnocení věci. To s výjimkou zcela jednoduchých věcí předpokládá důkladnou analýzu právních předpisů, které mají být ve věci použity, včetně vyhledání názorů v odborné literatuře, rozhodnutí soudů a důvodové zprávy, jež může smysl příslušných ustanovení osvětlit. Nelze opomenout ani analýzu toho, zda český právní předpis nemá svůj základ v právu Evropské unie. Pokud tomu tak je, celou věc to významně posouvá: takové ustanovení je třeba vykládat eurokonformně a pamatovat na to, že výklad evropských předpisů se v řadě ohledů liší od výkladu, jak se uplatňuje u českých právních předpisů.
Uvedený postup se rozhodně vyplatí. V naprosté většině případů soudy s povděkem kvitují, pokud účastníci vyloží a uvedením konkrétních rozhodnutí vyšších soudních instancí doplní právní nahlížení věci. Že je tento stav na hony vzdálený ideálnímu světu, v němž je právo natolik srozumitelné, aby vzdělaný a bystrý laik zvládl svůj nikterak obtížný případ vyložit soudu sám? Bohužel ano.