Největší ekonomickou záhadu posledních let představuje pomalá rychlost oživení. Prvotní příčinou recese z let 2007 – 2009 bylo prasknutí bubliny na trhu nemovitostí. Do nejhoršího poklesu od dob Velké deprese ale americkou ekonomiku poslala následná bankovní krize. A pokračující problémy bankovního sektoru jsou jednou z hlavních příčin pomalého oživení. Klíčovou otázkou je tak nyní to, zda se banky již dostaly z nejhoršího. Zdá se, že by tomu tak mělo být. Ceny nemovitostí dosáhly minulý rok dna a od té doby rostou, dlužníci jsou v lepší finanční kondici. Korporátní zisky prošly silným růstem, spotřebitelům se podařilo dostat pod kontrolu jejich dluh. Celkový obrázek je ale stále složitý.
Ztráty, které banky utrpěly v důsledku propadu cen nemovitostí, ukázaly na řadu fundamentálních problémů celého systému. První skupina se týká regulace. Tu můžeme rozdělit na dva základní typy. První omezuje rizika, která mohou banky podstupovat. Zde ovšem narážíme na to, jak dobře jsou regulátoři schopni monitorovat aktivity bank a jejich portfolia. Druhý typ odděluje agresivní formy bankovnictví od těch konzervativních. Tím by se mělo zabránit tomu, aby ztráty ze spekulativních obchodů vedly k omezení dostupnosti úvěrů a financí. Tzv. Volckerovo pravidlo omezuje banky v rizikových investicích financovaných stejným kapitálem, který financuje jejich běžné aktivity. Toto pravidlo ale nevyžaduje úplné oddělení komerčního a investičního bankovnictví, které dříve vyžadoval tzv. Glass-Steagall Act. Navíc se zdá, že banky již nacházejí způsob, jak se i Volckerovu pravidlu vyhnout.
Další problémy se týkají kvality úvěrů. K rizikovým investicím před krizí nevedla jen volnější regulace. Alan Greenspan sledoval uvolněnou monetární politiku, která banky podporovala v úvěrování. Celkově tak došlo k poklesu kvality úvěrů. Dnes banky zachovávají větší opatrnost, ale Fed stále drží expanzivní kurz a potenciál pro spekulaci tak nadále existuje. K tomu se přidávají složité investice, někdy nazývané deriváty. Ty před krizí přispěly k celkovým ztrátám a samy banky kvůli nim často nebyly schopny určit, jakému riziku vlastně čelí. V poslední době celkový objem derivátů poněkud poklesl, v porovnání s historickými standardy se ale stále nachází velmi vysoko. Podle nedávno zveřejněného článku v Atlantic bylo největším zdrojem paniky během krize to, že ze zveřejňovaných informací nebylo možno říci, jak velkým problémům daná banka čelí. Z článku vyplývá, že míra této transparentnosti se do dneška o mnoho nezlepšila.
Někteří analytici mají za to, že se banky již dostaly z nejhoršího a výhled už se bude pouze zlepšovat. Ceny akcií bank, které jsou stále hluboko pod předkrizovými maximy, tak podle nich představují dobrou investici. I v nejlépe vedených bankách se ale zdá, že risk management stále není dostatečný. J.P. Morgan Chase minulý rok po vyšetřování ztráty ve výši 5,8 miliard dolarů došel k závěru, že management plně nerozuměl obchodní strategii, nedohlížel dostatečně na procesy v bance a v podstatě neměl představu o tom, jakou částku firma riskuje. Pro agresivní investory mohou být akcie bank zajímavé, ostatní si ale najdou dost titulů s vysokým dividendovým výnosem mezi ropnými společnostmi, v telekomunikacích či veřejných službách. Co se týče růstu, ten banky nepotáhnou, dokud nebudou vyřešeny základní problémy celého odvětví.
(Zdroj: Time)