Ekonomická agenda japonského premiéra Šinzó Abeho – přezdívaná „abenomika“ – podle všeho v jeho zemi funguje. Očekává se, že expanzivní měnová politika bude nalévat do japonské ekonomiky likviditu tak dlouho, až inflace dosáhne dvouprocentní cílové hodnoty stanovené japonskou centrální bankou, přičemž expanzivní fiskální politika má pokračovat až do nastartování hospodářského zotavení.
V důsledku toho se navrací spotřebitelská i investorská důvěra. Od loňského listopadu, kdy vyšlo najevo, že příští vládu sestaví Abe, vzrostl japonský akciový trh o více než 40% a také export a růst nabírají dech. Vzhledem k velké propasti výkonu a nízkému inflačnímu tlaku má expanzivní politika obrovský potenciál oživit hospodářskou činnost.
Jiné státy – včetně sousedních asijských ekonomik – se však obávají, že Japonsko znehodnocuje jen, aby podpořilo export a růst na jejich úkor. Některé země Japonsko obvinily, že rozdmýchává globální „měnovou válku“. Očekávání agresivní měnové expanze vedlo k prudkému oslabení jenu, jehož hodnota oproti dolaru klesla za pouhé zhruba čtyři měsíce téměř o 20%.
Japonský únik z patnáctileté deflační pasti a dvou desetiletí hospodářské stagnace by byl pro svět samozřejmě přínosný. Japonsko je stále třetí největší ekonomikou světa, má čtvrtý nejvyšší objem obchodu a je třetím největším vývozním trhem pro sousední Čínu a Jižní Koreu, pro které proto bude rovněž výhodné, pokud „abenomika“ opětovně oživí japonskou domácí poptávku. A protože Evropa sklouzává do recese a objem světového obchodu stoupá jen pomalu, pak v širším měřítku platí, že obnovený růst a silnější poptávka po dovozu v Japonsku podpoří globální zotavení.
Otázka nyní zní, zda abenomika dokáže splnit vytčené cíle, aniž destabilizuje světovou ekonomiku, zejména ekonomiku sousedních asijských zemí. K tomu je zapotřebí, aby se japonští politici zaměřili na vyšší trvale udržitelný růst a přitom se ve vztahu k obchodním partnerům země vyhnuli zlovolnému cyklu konkurenčních devalvací a protekcionismu. Především expanzivní měnová a fiskální politika – které jsou krátkodobě užitečné – musí jít ruku v ruce se zásadními fiskálními reformami.
Deflace a hospodářská stagnace Japonska v posledních dvou desetiletích pramenila do značné míry z nefunkční finanční soustavy a nedostatku soukromé poptávky. Kolaps bublin aktiv v 90. letech zanechal japonský finanční systém a soukromý sektor v obrovském dluhovém převisu. Zotavení přišlo teprve poté, co se začaly řešit účetní slabiny ve finančním sektoru, sektoru domácností a firemním sektoru. Trvale udržitelný růst totiž vyžaduje trvalou poptávku soukromého sektoru.
Měnové uvolňování a fiskální stimul v kombinaci se strukturálními opatřeními, jež mají vrátit soukromým firmám finanční zdraví, by stimulovaly výdaje domácností a firemní investice. Dopad reálného znehodnocení směnného kurzu na růst bude pravděpodobně krátkodobý, pokud zvýšené firemní zisky v exportním sektoru nepovedou k vyšší spotřebě domácností a investicím. Přesto by mohla vyvstat rizika pro finanční a fiskální stabilitu, pokud by vyšší inflace a znehodnocení měny zkazily investorům chuť na japonské vládní dluhopisy, což by vyšroubovalo nominální úrokové sazby.
Proto úspěch „abenomiky“ nezávisí na krátkodobém stimulu v podobě agresivní měnové expanze a fiskální politiky, nýbrž na programu strukturální reformy, která zvýší konkurenci a inovace a bude působit proti nepříznivým důsledkům stárnoucí populace.
Japonsko samozřejmě není jedinou zemí, která využívá politiku směnných kurzů k udržení konkurenceschopného vývozu. Řada institucí z rozvíjejících se ekonomik intervenuje na měnových trzích ve snaze zabránit zhodnocení směnného kurzu a ztrátě exportní konkurenceschopnosti. Začne-li však Japonsko přímo intervenovat na globálních měnových trzích, aby zajistilo slabší jen, pak sousední konkurenti zareagují obdobně. Nebezpečí měnové války a protekcionismu není radno podceňovat.
V Jižní Koreji se vláda i podnikatelské špičky obávají, že silnější won, který se nedávno vyšplhal na nejvyšší úroveň oproti jenu od srpna 2011, poškodí klíčové vývozní sektory včetně automobilového průmyslu, strojírenství a elektroniky. Zpráva jednoho korejského výzkumného ústavu přímo ukazuje, že pokud se kurz jenu vůči dolaru přiblíží k hodnotě 118, což je průměrný kurz z roku 2007, pak korejská ekonomika sklouzne do recese.
Neomezené kvantitativní uvolňování japonskou centrální bankou, Federálním rezervním systémem a Evropskou centrální bankou navíc zvyšuje riziko kolísavých kapitálových toků a bublin aktiv v rozvíjejících se asijských ekonomikách. Čínští politici již vyjádřili vážné obavy z rostoucího rizika inflace a bublin na trhu nemovitostí.
Tato delikátní situace by se mohla vyhrotit v další měnovou intervenci, obchodní protekcionismus a kapitálové kontroly. Politika vedená na úkor sousedů by mohla snížit celkový objem obchodu – z takové hry by neměl prospěch nikdo. Japonský vývoz se koneckonců opírá o rozvíjející se a rozvojové trhy, přičemž pouze východní Asie představuje odbytiště pro téměř polovinu japonského zboží prodávaného do zahraničí.
Pro regionální ekonomiku by byla přínosem užší koordinace směnného kurzu a měnové politiky. Mechanismy typu G-20 nebo ASEAN+3 (státy ASEAN plus Čína, Japonsko a Jihokorejská republika) by se měly aktivněji využívat k politickému dialogu a dohledu. Východoasijské ekonomiky by pak mohly postupně začít spolupracovat na rozšíření regionální stability směnného kurzu, a tím vytvořit příznivější prostředí pro vnitroregionální obchod.
Japonská ekonomika se konečně dala do pohybu, což je dobrý příslib pro Asii i pro svět. Pokud se jí však nepodaří nalézt trvale udržitelnou a kooperativní cestu růstu, pak se navzdory její čerstvé síle může ukázat, že zotavení mělo jen krátkodobý přínos.
Autorem textu je Jong-Wha Lee, profesor ekonomie na Korejské univerzitě, který působil jako hlavní ekonom a ředitel Úřadu regionální ekonomické integrace v Asijské rozvojové bance. Kromě toho pracoval jako vysoký poradce bývalého jihokorejského prezidenta I Mjong-baka pro mezinárodní ekonomické záležitosti.
© Project Syndicate