Nedávný finanční zmatek v Číně, kde se sazby mezibankovních půjček vyšplhaly během několika dnů na dvojciferné hodnoty, představuje další potvrzení, že druhá největší ekonomika světa směřuje k tvrdému přistání. Čínská ekonomika dosáhla za přispění mohutného růstu objemu úvěrů (který se od roku 2008 do roku 2012 rovnal 30% HDP) takové úrovně finančního zadlužení, že dnes patří k nejvyšším mezi rozvíjejícími se trhy. Tohle neskončí dobře.
Společnost Securities v nedávné studii zjišťuje, že čínský profil finančních rizik dnes zlověstně připomíná profily Thajska, Japonska, Španělska a Spojených států v předvečer jejich finančních krizí. Každá z těchto krizemi stižených ekonomik zvýšila během pěti let před prasknutím úvěrové bubliny své finanční zadlužení – poměr domácích úvěrů k HDP – o 30 procentních bodů.
Ekonomové, kteří trvají na tom, že finanční pákový efekt Číny není příliš vysoký, jsou ve stále výraznější menšině. Čínská lidová banka, která v červnu ve snaze odradit růst půjček zorganizovala zmrazení úvěrů, se zjevně domnívá, že se finanční pákový efekt vyšplhal na nebezpečnou úroveň. Nyní už jen zbývá odpovědět na otázky, kdy a jak proběhne oddlužování.
Pozorovatelé Číny se v současné době zaměřují na dva scénáře. Podle prvního dojde k měkkému ekonomickému přistání, jakmile nové čínské vedení naordinuje promyšlenou politiku omezování růstu objemu úvěrů (zejména prostřednictvím stínové bankovní soustavy), donutí předlužené vypůjčovatele k bankrotu a poskytne bankovní soustavě injekci fiskálních zdrojů, aby vyztužila její kapitálovou základnu. Růst čínského HDP, který se silně opírá o úvěry, dostane úder. Proces oddlužování však bude postupný a spořádaný.
Podle druhého scénáře nedokážou čínští představitelé zkrotit růst objemu úvěrů, a to především proto, že vysoce zadlužené místní vlády, dobře situovaní developeři a státní podniky budou úspěšně vzdorovat politice, která by odřízla jejich přístup k financování a přiměla je k insolvenci. V důsledku toho bude růst objemu úvěrů nerušeně pokračovat tak dlouho, až nějaká nepředvídaná událost odstartuje „čínské Lehmany“. Kdyby se to stalo, růst se propadne, mnoho vypůjčovatelů se ocitne v platební neschopnosti a mohl by nastat finanční chaos.
Z těchto dvou scénářů vyplývají dva fascinující postřehy. Za prvé že je drastické finanční oddlužení nevyhnutelné. A za druhé že čínský růst v obou scénářích klesne.
Jaký dopad tedy bude mít nadcházející éra finančního oddlužování a zpomalujícího růstu na čínskou politiku?
Většina lidí by podotkla, že období finančních škrtů a pomalého růstu HDP představuje vážné ohrožení legitimity Komunistické strany Číny, která je založena na hospodářské výkonnosti. Rostoucí nezaměstnanost by mohla rozdmýchat společenský neklid. Střední vrstva by se mohla obrátit proti straně. A jelikož ekonomická tíseň poškozuje různé sociální skupiny současně, mohla by usnadnit vznik široké koalice proti KS Číny.
Mohutný hospodářský rozvrat by navíc mohl zničit soudržnost vládnoucích elit a učinit je politicky zranitelnějšími. Členové vládnoucí elity budou koneckonců patřit k těm, které finanční oddlužování zasáhne nejbezprostředněji. Během úvěrového boomu v Číně si totiž nejbezhlavěji nepůjčovaly malé soukromé firmy ani průměrní spotřebitelé (zadluženost čínských domácností je velmi nízká), nýbrž místní vlády, státní podniky a developeři s dobrými konexemi (z nichž mnozí jsou příbuznými vládních činitelů). Technicky vzato bude úspěšné finanční oddlužení znamenat restrukturalizaci jejich dluhů a dožene některé z nich k bankrotu.
Tito lidé mají už z definice politické prostředky k tomu, aby rozpoutali lítý boj za záchranu svého bohatství. Vzhledem k obrovským rozměrům čínské úvěrové bubliny a enormnímu množství peněz potřebných k rekapitalizaci bankovní soustavy se však jen někteří z nich dočkají sanace. A ti, kteří se jí nedočkají, budou přirozeně cítit nevraživost vůči svým šťastnějším kolegům.
Pomalejší růst HDP podkopává jednotu elit v souladu s odlišnou politickou dynamikou. Současný čínský systém představuje gigantický mechanismus přerozdělování renty. Vládnoucí elity se naučily žít vedle sebe nikoliv díky společnému přesvědčení, hodnotám nebo pravidlům, nýbrž díky tomu, že si rozdělily koláč plynoucí z hospodářského rozvoje. V prostředí vysokého růstu mohla každá skupina nebo jednotlivec počítat s tím, že dostanou nějakou lukrativní zakázku či projekt. Jakmile se růst zadrhne, začne být boj straníků o kořist nesmlouvavý.
Lidmi, kteří by se měli finančního oddlužování a pomalejšího růstu obávat nejvíce, jsou prezident a generální tajemník KS Číny Si Ťin-pching a premiér Li Kche-čchiang. Proběhne-li proces oddlužování rychle a spořádaně, vyjdou z něj oba silnější dost brzy na to, aby stihli být v roce 2017 opětovně jmenováni (čínský politický kalendář tudíž velí, že musí obrátit chod ekonomiky do první poloviny uvedeného roku).
Si a Li jsou neoddělitelně spojeni s příslibem KS Číny, že zajistí hospodářskou prosperitu a národní slávu, který je obsažen v oficiálním sloganu „Čínský sen“. Co tedy udělají, až budou konfrontováni s politickou noční můrou?
Min-sin Pchej je profesorem státní správy na Claremontské McKennově koleji a nerezidentním členem Německého Marshallova fondu Spojených států.
© Project Syndicate, 2013