Nouzový režim fungování amerického státního aparátu si vyžádal odklad jednání o vytvoření zóny volného obchodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Vzniku největšího obchodního bloku na světě však daleko víc než americký vnitropolitický chaos brání jiná témata.
Velkým oříškem bude pro Evropskou komisi, která vyjednávání vede za 28 členských států, upokojení ostražité Francie. Ta si už vymínila, že kinematografie a další segmenty zábavního průmyslu budou z dohody úplně vyjmuty, aby mohla evropská kultura nadále odolávat záplavě hollywoodské produkce. Tím však vzrostly obavy, že Washington bude na oplátku požadovat výjimky pro své loďaře, které odůvodní obavami o národní bezpečnost.
Krajní pozice Paříže v jednání je podporována všeobecně nízkou popularitou myšlenky evropsko-americké zóny volného obchodu mezi francouzskou veřejností. „Ve Francii z rozhovorů o zóně nikdo nadšený není. Vláda s jejich zablokováním nebude váhat,“ tvrdí zdroj z Elysejského paláce, který cituje deník Wall Street Journal.
První kolo rozhovorů v červenci zastínily zprávy o odposleších, sledování elektronické pošty a dalších špionážních aktivitách v unijních institucích ze strany amerických tajných služeb. Kvůli skandálnímu odhalení, s nímž přišel bývalý spolupracovník CIA Edward Snowden, řada evropských politiků volala po zastavení rozhovorů, dokud nebude záležitost napravena. Teď, když se mělo začít jednat o detailech, aby dohoda byla připravená k podpisu do konce příštího roku, do procesu vstoupilo ochromení americké byrokratické mašinerie.
Přínos dohody, oficiálně pojmenované Transatlantic Trade and Investment Partnership (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) by přitom mohl být enormní. Podle unijních i amerických představitelů by oběma stranám Atlantiku mohl přinést desítky miliard dolarů hospodářského výstupu navíc. S 800 miliony lidí v jednom trhu by obchodní blok mohl směle konkurovat asijským gigantům v čele s Čínou.
O tom, že rozhovory budou pravděpodobně trvat déle než avizovaný rok a půl, svědčí intenzivní lobbistická aktivita velkých korporací v Bruselu i Washingtonu. Americké firmy tlačí na to, aby došlo k sjednocení evropské a americké regulace, přičemž v případech, kdy jsou unijní nařízení přísnější, by mělo dojít k jejich zmírnění. Stanovení konečného termínu pro dosažení kompromisu má svojí logiku. V listopadu příštího roku totiž skončí funkční období Evropské komisi a ve Spojených státech se budou konat volby, v nichž se obmění část Kongresu.
Jelikož cla mezi oběma celky jsou už nyní na velmi nízké úrovni, zhruba 80 % přínosu jakékoli dohody bude pocházet ze společných pravidel podnikání. Odsouhlasením sdílených regulatorních standardů by se měly odstranit dodatečné náklady a další překážky stojící v cestě transatlantickému byznysu.
Nejnovějším sporným tématem by se mohla stát finanční regulace. Brusel požaduje, aby byly finance do dohody zahrnuty. Washington se zdráhá, jelikož nechce ztratit kontrolu nad svými bankami a pojišťovnami. Finanční vazby mezi Evropou a Spojenými státy jsou obrovské. Přes 60 % světového bankovnictví se odehrává na jedné nebo druhé straně Atlantiku. Evropští investoři vlastní americké akcie a dluhopisy za 2,7 bilionu USD. Americkým rezidentům patří téměř stejně hodnotná aktiva v Evropě.
Brusel však k regulaci bank, pojišťoven a obchodníků s cennými papíry přistupuje jinak než Washington, obzvlášť v segmentu finančních derivátů, v němž se protáčí neskutečných 630 bilionů USD. Rozdílný postoj se dobře projevil v průběhu finanční krize. Zatímco Američané rychle přistoupili k radikálním řezům a rekapitalizaci bank, v Evropě jsou na tom ještě pět let po vypuknutí krize mnohé bankovní ústavy bledě. Pět zemí bylo nebo ještě je odkázáno na vnější finanční pomoc.
Ve Spojených státech fungují velmi silné federální dozorovací úřady, v Evropě je dozor a vynucování otázkou regulátorů jednotlivých národních států, což se v blízké době jen tak nezmění. Navzdory snahám Bruselu o „harmonizaci“ pravidel je přístup k regulaci v Evropě vysoce nesourodý. Spojené státy také nechtějí, aby jim těžce vydobytý mamutí zákon Dodd-Frank Act z roku 2010 o bankách narušovaly cizí elementy.
(Zdroje: Reuters, Bloomberg, Euractiv)