Když krize řeckého suverénního dluhu ohrožovala přežití eura, představitelé USA volali svým evropským protějškům, aby dali najevo ohromení z jejich neschopnosti problém řešit. Teď se role otočily a příjemci takových telefonátů jsou američtí lídři. Nejčerstvější hrozba americké platební neschopnosti byla zažehnána, ale jen načas. Další bitva je na obzoru zkraje příštího roku, kdy bude potřeba dluhový strop americké vlády zvýšit znovu.
V Evropě se všeobecně má za to, že jádrem krize na kontinentu je absence politické unie, která se považuje za podmínku nezbytnou pro sdílení dluhových povinností, a tedy usazení eura na pevný základ. Americká krize ale ukazuje, že politická unie není při řízení suverénního dluhu všelékem. Republikáni ve Sněmovně reprezentantů týdny vyhrožovali, že vládu nechají v nucené odstávce, čímž jí znemožní rozšířit svou pravomoc půjčovat si i po termínu připadajícím na 17. říjen, s cílem zpochybnit zákony schválené celým Kongresem a potvrzené Nejvyšším soudem.
Hlavním pramenem neshod v eurozóně je to, jak vznikly dluhy, které je třeba refinancovat – tedy jestli byly v rozporu s dohodnutými dluhovými mantinely. Ve Spojených státech je jablkem sváru účel, jemuž budou dané prostředky sloužit. Tento rozdíl je v posledku druhořadý a neměl by nám zastínit, co je tu skutečně v sázce: demokratická samospráva ve věku vysokých veřejných dluhů.
Roku 1773 takzvaní Synové svobody uspořádali Bostonský čajový dýchánek pod heslem: „Ne zdanění bez zastoupení.“ Zakladatelé USA zřetelně pokládali legislativní kontrolu nad rozpočtem za stěžejní pilíř demokratické vlády.
Daně zůstávají dominantním zdrojem vládních příjmů ve většině vyspělých zemí. Rozrůstá se ale úloha dluhového financování – a společně s ní nutnost refinancovat staré dluhy, když celkové výdaje včetně dluhové služby převyšují celkové příjmy.
Široký přístup k hlubokým a likvidním mezinárodním trhům s dluhy dává tvůrcům politik možnost obcházet některé z nejnáročnějších aspektů demokratického vládnutí. Namísto rozplétání ožehavých otázek jak alokovat omezené zdroje jsou demokratické vlády zřejmě přesvědčené, že můžou mít všechno: nízké daně a dostatek dluhového financování k úhradě válek a programů, jimiž se zavděčí voličům. Rostoucí dluhová břemena ukazují, že tato forma laciné politiky se vyčerpala.
Problém je ale ještě hlubší. Přílišné spoléhání na dluhové financování podrývá základní principy demokracie a místo volebních cyklů a politických diskusí o vládních financích rozhodují čím dál víc splátkové kalendáře. V dobách hospodářského růstu dluhové financování zajišťuje snadný únik od nesnadného rozhodování. Když však ekonomika pokulhává, věřitelé – a ti, kdo jsou ochotni uvažovat o vyhlídce na platební neschopnost – mohou všem ostatním vnucovat svou vůli.
Tato moc vyplývá z podstaty dluhu. Daň je obdoba akcionářského nároku vlády na finanční vyhlídky občanů. Získat souhlas většiny občanů se zvýšením daní může být politicky velké sousto a je to ještě těžší proto, že mobilita kapitálu zužuje daňovou základnu a vyvolává soupeření stlačující sazby daní.
Dluh je naproti tomu smluvním závazkem splatit půjčky věřitelům, kteří jsou zpravidla lhostejní k tomu, jak se peníze utratí. Zadlužováním se státy obchodují s částí své svrchovanosti – schopností v průběhu času pružně měnit kurz v reakci na požadavky voličů – za možnost financovat výdaje bez nutnosti proplétat se politickým minovým polem zvyšování daní.
Vytvořit životaschopné instituce k řízení veřejného dluhu je v demokracii těžké. Mechanismy, které se v současnosti nabízejí, se zakládají na úmluvách, ústavních a zákonných dluhových stropech, stanovených v poměru k HDP anebo jako v USA v nominálních hodnotách.
Dluhové stropy založené na úmluvách jsou převážně bezzubé, jak ukazuje evropská zkušenost. Ústavní dluhové meze bude teprve třeba otestovat v dobách krize, kdy je rychle zapotřebí nového financování. A jak dokládá současný pat v USA, za hospodářského poklesu, kdy sílí závislost na externím dluhovém financování, politické menšiny s účinnou mocí vetovat rozhodování mohou zneužívat zákonné stropy.
Nadto čím víc dluhové financování podrývá schopnost samostatně si vládnout, tím pravděpodobnější je zneužívání dluhového stropu ke zvýhodnění vlastní strany. Problém spočívá v tom, že demokracie se teprve musí naučit dluh efektivně řídit. Politická unie sice možná euro stabilizuje, ale demokracii neupevní ani neposílí, dokud se evropští lídři nevypořádají s tímto kritickým nedostatkem.
Ani nejstarší trvale fungující demokracie není imunní vůči erozi schopnosti samostatně si vládnout. Závazky nikdy nezvýšit daně uvrhly USA do závislosti na dluhovém financování a – což je ještě znepokojivější – na těch, kdo jsou připraveni vetovat jeho refinancování.
Autorka článku Katharina Pistorová, profesorka práv a ředitelka Centra pro globální právní transformaci na Columbijské univerzitě, je spoluvítězkou Výzkumného ocenění Maxe Plancka za rok 2012.
© Project Syndicate 1995–2013