Stále více se diskutuje o tom, že některé země jsou chyceny ve stavu dlouhodobě nízkého růstu. Tento koncept „dlouhodobé stagnace“ kolem sebe šíří pesimismus, který se ještě prohlubuje s možným poklesem potenciálu rozvíjejících se ekonomik. Podívejme se na obě témata a nejdříve na dlouhodobou stagnaci. Růst světové ekonomiky byl v posledních desetiletích pozoruhodně stabilní. Pohyboval se mezi 3,2 – 3,6 %. Během posledních 13 let pak průměrný růst dokonce o něco převýšil standard předchozích desetiletí. Pokud ale svět rozdělíme na vyspělé a rozvíjející se ekonomiky, uvidíme velmi rozdílný obrázek:
V 80. a 90. letech rostly obě skupiny zemí podobným tempem. Během posledních 13 let byl ale roční růst rozvíjejících se ekonomik asi třikrát vyšší než růst ekonomik vyspělých. Stagnací tedy můžeme charakterizovat maximálně polovinu světa, pro tu druhou bylo ale typické zrychlující tempo růstu. Jestliže se podíváme na tahouny růstu, konkrétně na investice, vidíme velmi rozdílný vývoj. Zatímco v rozvíjejících se ekonomikách poměr investic k HDP rostl, ve vyspělých zemích naopak klesal:
Míra investic ve světové ekonomice jako celku je poměrně stabilní, snad jen v posledních 13 letech poněkud vzrostla. A tento nárůst byl tažen prudkým zvýšením investic v rozvíjejících se zemích. Při pohledu na uvedené grafy si musíme položit otázku, zde není mezi vývojem v obou skupinách zemí nějaký vztah. Je možné, že investiční příležitosti v rozvíjejících se zemích přesměrovaly tok kapitálu směrem k nim? To nemůžeme tvrdit s jistotou. Růst míry investic v rozvíjejících se zemích šel totiž v řadě případů ruku v ruce s rostoucí mírou úspor a kapitál z těchto zemí dokonce odtékal. Sazby po celém světě přitom klesají a to dělá z vývoje ve vyspělých ekonomikách ještě větší záhadu: Proč i přes klesající sazby investice ve vyspělých zemích klesají?
Zdroj: Blog ekonoma INSEAD Antonia Fatáse