Nedávná výzva amerického prezidenta Baracka Obamy ke zmírnění úsporných opatření předepsaných Řecku je pozoruhodná – a nejen proto, že tím prezident schválil vyjednávací pozici nově zvolené řecké vlády ve vztahu k oficiálním věřitelům. Obamovy poznámky představují také rozchod s dlouhodobou tradicí amerických činitelů nevyjadřovat se oficiálně k evropským měnovým otázkám. Zatímco akademikové ve Spojených státech často odsuzují politiku Evropské měnové unie, jejich vláda se dívá jinam.
Ti, kdo kritizují euro nebo způsob jeho řízení, už dlouho riskují, že budou odmítáni coby Anglosasové nebo ještě hůře Antievropané. Britská premiérka Margaret Thatcherová přesně předpověděla pošetilost Evropské měnové unie. Gordon Brown coby britský ministr financí kráčel v jejích stopách. Když mu jeho zaměstnanci předložili pečlivě analyzované důvody, proč se k euru nepřipojit, mnozí Evropané se pošklebovali.
Proto je Obamovo prohlášení takovým závanem svěžího vzduchu. Navíc přišlo den poté, co německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že Řecko by nemělo očekávat další odpouštění dluhů a musí zachovat úsporná opatření. Evropská centrální banka zase po mnoha dnech špatně skrývaných hrozeb omezila financování řeckých bank. Strážci finanční stability zesilují destabilizující run na banky.
Obamovo narušení evropské intelektuální úzkoprsosti je pozoruhodné tím více, že se dokonce i Mezinárodní měnový fond podvolil Německem vnucené ortodoxnosti. Jak výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová sdělila listu Irish Times: „Dluh je dluh a taky je to smlouva. Platební neschopnost, restrukturalizace, změny podmínek, to vše má své důsledky.“
Fond přitom stál stranou, když se v 90. letech pekla nešťastná dohoda o eurozóně. Ředitel evropského oddělení MMF označil v roce 2002 fiskální pravidla institucionalizující kulturu trvalých úsporných opatření za „zdravý rámec“. A v květnu 2010 schválil MMF rozhodnutí evropských institucí nepřenášet ztráty na soukromé věřitele Řecka – přičemž ke změně tohoto kroku došlo až poté, co nevídané fiskální utažení opasků poslalo řeckou ekonomiku do vývrtky.
Odklady a omyly při řízení řecké krize začaly brzy. V červenci 2010 uznala Lagardeová, která v té době působila jako francouzská ministryně financí, rozsah škod způsobených počátečním otálením: „Kdybychom byli dokázali řešit [řecký dluh] hned od začátku, řekněme v únoru, myslím, že by se nám podařilo zabránit tomu, aby se zvětšoval jako sněhová koule.“ A dokonce i MMF připustil, že bylo chybou neuvalit preventivně ztráty na soukromé věřitele; nakonec k tomu došlo až v červnu 2013, kdy už byly škody napáchány.
Vinu lze připsat mnoha stranám. Bývalý americký ministr financí Timothy Geithner se tvrdě stavěl proti restrukturalizaci dluhů během krize. V důsledku toho USA navzdory varování několika ředitelů MMF v květnu 2010, že restrukturalizace je nevyhnutelná, podpořily evropský postoj, že soukromí věřitelé musí být plně vyplaceni.
Lee Buchheit, přední advokát specializující se na suverénní dluhy a muž, jenž řídil restrukturalizaci řeckých dluhů, když k ní v roce 2012 konečně došlo, tvrdě kritizoval neschopnost úřadů postavit se čelem k realitě. Doslova prohlásil: „Je pro mě těžké si představit, jak se teď chlapsky postaví k tvrzení, že zdrželi zásadní restrukturalizaci dluhů, čímž způsobili otřesné ztráty Řecku, jeho věřitelům i jeho přispěvatelům z oficiálního sektoru.“
Obama sice dospěl ke správnému závěru pozdě, avšak alespoň vyjádřil názor, který by měl být zjevnou pravdou: „Nemůžete donekonečna ždímat země, které jsou uprostřed deprese.“
Mají-li mít Obamova slova nějakou váhu, musí prezident naléhat na takové řešení, jaké Řecko potřebuje – tedy raději odpustit příliš mnoho dluhů než příliš málo. Nedávná analýza ukazuje, že odpuštění oficiálních dluhů Řecka je jednoznačně žádoucí, neboť při další zpackané dohodě zůstane řecká ekonomika v depresi, takže se stejný problém brzy objeví znovu. A pokud je opravdu nutné ukojit evropskou citlivost na splácení dluhů, pak by se splátky řeckého dluhu daly rozprostřít na 100 let.
Věřitelé mají nakonec z odpuštění dluhů stejný prospěch jako dlužníci. Věřitelé to vědí nejméně od šestnáctého století, kdy se španělský král Filip II. stal prvním světově známým dlužníkem, jenž opakovaně vyhlásil státní bankrot. Jak říká Ježíš: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“
Evropské instituce musí pochopit, že příští dějství řecké tragédie se nebude omezovat na Řecko. Pokud se nedostaví úleva, politická nespokojenost se dále rozšíří, extremistické síly získají na síle a v ohrožení by se mohlo ocitnout samotné přežití Evropské unie.
Klíčové jednání o řeckém dluhu se uskuteční zítra v Bruselu na zasedání ministrů financí EU.
Ashoka Mody, bývalý šéf mise Mezinárodního měnového fondu pro Německo a Irsko, je hostujícím profesorem mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org