Řecká krize pokročila do další fáze. Vážné kritice čelí Řecko, Německo, MMF, ECB i Evropská komise. V její záplavě bychom ale neměli ztrácet přehled o tom, co se skutečně děje. Řeckou tragédii sleduji už pět let a jsem v kontaktu se všemi zúčastněnými stranami. Minulý týden jsem strávil v Aténách, hovořil s lidmi na ulici, mladými i starými. Hovořil jsem také se zástupci vlády. Nakonec jsem dospěl k názoru, že jde o mnohem více než o pouhé Řecko a euro.
Když jsem na konci devadesátých let pracoval jako hlavní ekonom Světové banky, viděl jsem, jak devastující jsou důsledky záchranných programů a jejich podmínek u zemí východní Asie. MMF v rámci těchto podmínek požadoval fiskální utahování a takzvané strukturální reformy, které ale často odrážely požadavky některých zájmových skupin. Podmínek byly stovky, některé nevýznamné, jiné velmi důležité, některé irelevantní, některé dobré, některé úplně pomýlené. To hlavní pak většinou chybělo. V roce 1998 zničil MMF bankovní systém v Indonésii. Tehdy jsem varoval, že se vše zvrhne v krveprolití na ulicích a také k tomu došlo. V Asii, Latinské Americe i Africe znamenaly podobné programy recesi, která se změnila v depresi.
Domníval jsem se, že jsme se z historického vývoje poučili. V Evropě jsou ale už několik let uplatňovány stejné programy. Nezáleží na tom, zda je jejich implementace dobrá, či ne. Nakonec stejně vedou k neudržitelným dluhům stejně, jako tomu bylo v Argentině. Makroekonomická politika předepsaná Trojkou povede v Řecku k depresi. Christine Lagardeová tak správně tvrdí, že musí přijít „restrukturalizace dluhů“. Jde o eufemismus, který znamená významný odpis dluhů. Celý program tak není koherentní: Němci tvrdí, že dluhy jsou udržitelné a MMF musí být součástí celého plánu. MMF ale říká, že dluhy jsou neudržitelné a fond se za takové situace na programu podílet nemůže.
Za současnou depresi řecké ekonomiky může do značné míry fiskální utahování. Hrubý domácí produkt od roku 2008 klesl o 25 %, nezaměstnanost leží na 25 %, u mladých lidí na dvojnásobku. Nový program ale tlak ještě více zvyšuje. Jeho cíle téměř jistě dosaženy nebudou, protože takový výsledek je v dané situaci téměř automatický. Jde o zabudovaný destabilizační mechanismus. Nic z toho nedává smysl, a to ani z pohledu věřitelů. Je to jako vězení pro dlužníky z devatenáctého století. Řecko není schopno splácet své dluhy stejně, jako toho nebyli schopni uvěznění dlužníci.
Strukturální problémy jsou v Řecku třeba, ale příliš mnoho z nich nemá s reálnými problémy této země cokoliv do činění. Jejich základ nebyl nikdy dobře vysvětlen a Řekové tak věří tomu, že jde jen o to, co si přejí některé zájmové skupiny. Podívejme se na příklad s mlékem: Řekové mají rádi své čerstvé domácí mléko. Nizozemští a další evropští producenti by ale rádi zvýšili své prodeje v této zemi. Chtějí vyvážet i do tak vzdálených zemí, jako je Řecko. Trojka v roce 2014 donutila tuto zemi, aby na krabicích s domácím mlékem uváděla slovo „čerstvé“. Nyní k tomu požaduje, aby byl zrušen limit počtu dní, po které může být pasterizované mléko drženo na prodejních pultech. Velcí výrobci tak budou moci drobné řecké výrobce mléka převálcovat. Řecký spotřebitel by měl teoreticky těžit z nižších cen, i když kvalita také klesne. Praxe ovšem vypadá tak, že maloobchodní trh je málo konkurenční a zákazník z nižších cen netěží.
V Řecku jsou problémem skupiny bohatých lidí, které ovládají klíčové sektory, včetně bank, či médií. Tito oligarchové se bránili změnám, které chtěl zavést bývalý premiér George Papandreou, a důležité změny, které by se jich dotkly, jsou stále mimo program. To není překvapením, protože v minulosti se někdy zdálo, že Trojka stojí spíše na straně oligarchů. Trojka například zavírala oči, když vláda poskytovala záchranné úvěry mediálním společnostem, které je určitě dostávat neměly. MMF také obvykle varuje před vysokým zdaněním, v Řecku jej ale podporuje i u těch nejnižších příjmových skupin. Trojka také trvá na tom, aby malé firmy a živnosti platily své daně předem na počátku roku. Tedy dříve, než se vůbec dozvědí, jaké budou jejich výsledky. V prostředí, kdy je těžké získat úvěry, je to devastující požadavek i přesto, že jeho cílem má být eliminace daňových úniků.
Záchranný program Trojky je doprovázen řadou dalších podivných podmínek. Tato bitva ale není jen o Řecku, penězích a řadě podvodů, které se v podobných situacích objevují. Ve skutečnosti jde především o moc a ideologii. Všichni to víme a chápeme, že nejde pouze o akademickou debatu mezi pravicí a levicí. Já se domnívám, že v Řecku bude výsledkem nekončící deprese, nepřijatelně vysoká nezaměstnanost a neustále rostoucí příjmová nerovnost. Všechno ukazuje na to, že současný program je nesmyslný. Cestu k udržitelné prosperitě představuje „inkluzivní kapitalismus“, který je ovšem protikladem toho, o co se snaží Trojka. Řecká vláda v tuto chvíli kapitulovala. Stále více se ale budou ukazovat chyby současné ekonomické strategie a politická situace se bude zhoršovat.
Trojka se možná nakonec umoudří, protože Řecko potřebuje restrukturalizaci dluhu, smysluplné strukturální reformy a realističtější cíle ohledně primárních přebytků. Pravděpodobnější je ale spíše to, že bude postupovat i nadále tak, jako postupovala doposud: Bude vinit oběť.
Autorem je Joseph E. Stiglitz.
Zdroj: NYTimes