Pokračující řecká dluhová sága je tragická z mnoha důvodů, v neposlední řadě i kvůli faktu, že vztah této země k věřitelům připomíná vztah mezi rozvojovým světem a dobročinným sektorem. Několikeré po sobě jdoucí sanace Řecka totiž obsahují mnohé z týchž patologických jevů, které už desítky let poznamenávají rozvojovou agendu – včetně dlouhodobých politických důsledků, které finanční trhy ani řecký lid zatím plně nepochopili.
Stejně jako v případě jiných programů pomoci došlo k transferu stamiliard dolarů z bohatších ekonomik do ekonomiky mnohem chudší, a to s negativními, byť nezamýšlenými důsledky. Záchranný program poskytnutý s cílem zabránit Řecku ve vypadnutí z eurozóny zvýšil poměr dluhu k HDP země ze 130% na počátku krize v roce 2009 na dnešních více než 170%, přičemž Mezinárodní měnový fond předpovídá, že v příštích dvou letech by dluhová zátěž mohla dosáhnout 200% HDP. Hrozí riziko, že tato nekontrolovaná dluhová spirála zploští růstovou trajektorii země a zhorší vyhlídky zaměstnanosti.
Podobně jako u dalších příjemců pomoci vznikl také mezi Řeckem a jeho věřiteli vztah vzájemné závislosti, kdy věřitelé poskytují pomoc v podobě faktického odpuštění dluhů prostřednictvím dotovaných úvěrů a odložených úrokových plateb. Žádný rozumný člověk neočekává, že Řecko bude někdy schopné svůj dluh splatit, avšak země uvízla ve zdánlivě nekonečném cyklu plateb a sanací – takže je závislá na dárcovských institucích, aby vůbec přežila.
Věřitelé země jsou zase motivováni k tomu, aby chránili euro a omezovali geopolitické riziko vystoupení Řecka z eurozóny. Vzniká tak situace, kdy Řecko i v případě, že nedokáže vyhovět požadavkům věřitelů – například na zvýšení daní nebo penzijní reformy –, dál pobírá pomoc s malými postihy. Je zvrácené, že čím horší ekonomický výkon země podává, tím větší pobírá pomoc.
Dlouhodobé důsledky tohoto cyklu vzájemné závislosti by mohly být vážné. Dokud budou řecké finance podepírat mezinárodní věřitelé, budou mít tamní politici možnost zříci se zodpovědnosti za poskytování veřejných statků, jako jsou vzdělání, zdravotní péče, národní bezpečnost a infrastruktura. Kromě toho budou mít jen malou motivaci zavést náležitě fungující systém výběru daní.
Závislost na pomoci podkopává implicitní kontrakt mezi občany a jejich vládou, podle něhož musí politici zajišťovat spokojenost daňových poplatníků, aby se udrželi v úřadu. Vzhledem k tomu, že potřebu daňových příjmů ulehčují hotovostní infuze ze zahraničí, zvyšuje se pravděpodobnost, že politici budou věnovat víc času nadbíhání dárcům, než aby se starali o své voliče.
Tato oslabená spojitost mezi veřejnými službami a daněmi nejen umožňuje voleným představitelům lpět na moci, ale zvyšuje také prostor pro korupci a neefektivitu. Na základě zkušeností z ekonomik rozvíjejícího se světa, které pobíraly pomoc, lze říci, že pro řecký lid může být stále obtížnější volat svou vládu k zodpovědnosti nebo postihovat činitele za špatné chování či korupci.
K řecké krizi se až dosud přistupuje spíše jako k navracející se pohromě než jako ke strukturálnímu problému, jímž ve skutečnosti je. Dokud se však země nevymaní z cyklu závislosti na věřitelích, bude stav setrvalé krize pravděpodobně přetrvávat.
Efektivní programy pomoci měly téměř vždy dočasnou povahu a fungovaly – tak jako v případě Marshallova plánu – prostřednictvím krátkých, ostrých a ohraničených intervencí. Závazky s otevřeným koncem, jako jsou toky pomoci do chudých rozvojových zemí, mají přinejlepším omezený úspěch. Dokud budou Řekové pokládat pomoc za zaručenou, budou mít jen malou motivaci nasměrovat svou zemi na cestu soběstačnosti. Ať už bude cesta vpřed pro Řecko vypadat jakkoliv, má-li existovat nějaká naděje na pokrok, pak se pomoc poskytovaná Evropskou unií a MMF musí začít pokládat za dočasnou.
Přestřižení pupeční šňůry v podobě závislosti na pomoci nikdy není snadné a není důvod očekávat, že to v případě Řecka bude jinak. Utlumování transferů, byť probíhá uvážlivým a systematickým způsobem, funguje pouze v případě, kdy je příjemce odhodlaný zavést opatření nutná k přežití bez pomoci. Existuje jen málo příznaků, že je Řecko připraveno postavit se na vlastní nohy, a dokud bude pomoc proudit, pravděpodobně se to nezmění. V tomto smyslu by měly trhy pokládat řeckou situaci za rovnovážnou, nikoliv za přechodnou.
Dambisa Moyová je autorkou knih Dead Aid (Mrtvá pomoc), Winner Take All (Vítěz bere vše) a How the West was Lost (Jak byl Západ ztracen).
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org