V posledních několika desetiletích získal Mezinárodní měnový fond šest důležitých ponaučení o řízení státních dluhových krizí. Ve své reakci na krizi v Řecku však všechna tato ponaučení ignoroval.
Účast fondu na snaze zachránit eurozónu možná zlepšila jeho profil a získala mu v Evropě přízeň. Jeho neschopnost, stejně jako neschopnost jeho evropských podílníků, držet se vlastní nejlepší praxe se však nakonec může ukázat jako fatální přehmat.
Jedním klíčovým ponaučením, které zůstalo při řeckém debaklu opominuto, je skutečnost, že když se sanace stane nezbytnou, mělo by se k ní přistoupit jednou a definitivně. MMF to zjistil v roce 1997, kdy si nedostatečná sanace Jižní Koreje vynutila druhé kolo jednání. V Řecku je problém ještě horší, neboť plán v objemu 86 miliard eur, o němž se dnes diskutuje, následuje po sanaci v objemu 110 miliard eur v roce 2010 a 130 miliard eur v roce 2012.
MMF má sám o sobě velmi svázané ruce. Výše jeho půjček je omezená na určitý násobek příspěvku dané země k jeho kapitálu a podle tohoto měřítka jsou úvěry poskytnuté Řecku vyšší než kterékoliv jiné v dějinách fondu. Vlády členských zemí eurozóny však žádným podobným omezením nečelí, takže měly volné ruce k zavedení plánu, jenž by byl trvale udržitelný.
Dalším ignorovaným ponaučením byla zásada nesanovat banky. MMF to zjistil velmi tvrdým způsobem, když v 80. letech převedl špatné bankovní úvěry poskytnuté latinskoamerickým vládám na vlastní účty a účty jiných vlád. V Řecku se špatné úvěry poskytnuté francouzskými a německými bankami přesunuly do veřejných účtů, čímž se neexponovali pouze evropští daňoví poplatníci, nýbrž celá členská základna MMF.
Třetím ponaučením, které MMF nedokázal v Řecku aplikovat, je poznatek, že úsporná opatření často vedou ke zhoubnému cyklu, neboť výdajové škrty vyvolávají mnohem hlubší kontrakci ekonomiky, než kdyby se k nim nepřistoupilo. Jelikož MMF půjčuje peníze krátkodobě, vznikla zde motivace ignorovat dopady úsporných opatření s cílem dosáhnout růstových prognóz spojených se schopností splácet. Také pro ostatní členské země eurozóny, které se snažily ospravedlnit méně financí, bylo pohodlné přehlížet neblahý dopad úsporných opatření.
Za čtvrté MMF zjistil, že reformy budou s nejvyšší pravděpodobností zaváděny v situaci, kdy je jich málo a jsou pečlivě zacílené. Když určitá země vyžaduje pomoc, ocitají se věřitelé v pokušení trvat na dlouhém seznamu reforem. Vládě zmítající se v krizi však bude činit potíže vyhovět řadě různých požadavků.
V Řecku MMF a jeho evropští partneři vyžadovali, aby vláda nejen snížila výdaje, ale zavedla také dalekosáhlé reformy daňové soustavy, penzí, soudnictví a trhu práce. A třebaže nejnaléhavěji potřebná opatření nebudou mít bezprostřední dopad na řecké finance, MMF nemá prakticky jinou možnost než klást důraz na krátkodobé výdajové škrty, které zvyšují platební schopnost dané země – přestože to komplikuje zavádění dlouhodobějších reforem.
Páté ponaučení zní tak, že reformy pravděpodobně neuspějí, pokud vláda není odhodlaná je prosazovat. Má-li vláda dojem, že jí byly podmínky vnuceny za zahraničí, pak téměř jistě ztroskotá. V případě Řecka měly vlády ostatních evropských zemí vzhledem ke své domácí politické situaci sklon k tomu, aby okázale držely řeckou vládu pod krkem. Také MMF se snažil demonstrovat, že je k Řecku stejně tvrdý, jako byl předtím k Brazílii, Indonésii a Zambii – přestože to nakonec bylo kontraproduktivní.
Šesté ponaučení, které MMF smetl pod koberec, zní tak, že sanace zemí, jež plně nekontrolují vlastní měnu, obnáší dodatečná rizika. Jak fond zjistil v Argentině a západní Africe, tyto země postrádají jeden z nejsnadnějších nástrojů, jak reagovat na dluhovou krizi: devalvaci.
MMF nedokázal předem varovat Řecko, Portugalsko, Irsko a Španělsko před nástrahami vstupu do měnového bloku, ale měl zvážit, zda je vhodné či nezbytné, aby do krize v eurozóně vůbec zasahoval. Důvody, proč to nakonec udělal, obnažují rizika spojená s takovým rozhodnutím.
Nejočividnějším důvodem k akci MMF byla skutečnost, že Evropa nedokázala řešit vlastní problémy, ale přitom měla dost síly a vlivu, aby do řešení zapojila fond. Výkonným ředitelem MMF byl vždy Evropan a evropské státy disponují ve výkonném sboru nepřiměřeně vysokým podílem hlasů.
Neméně důležitá je ovšem skutečnost, že MMF dospěl ke svému rozhodnutí ve chvíli, kdy sám čelil existenční krizi. Historicky je největší hrozbou pro MMF bezvýznamnost. Když USA zavedly v 70. letech plovoucí kurz dolaru, stal se MMF téměř nadbytečným a zachránila ho až mexická dluhová krize v roce 1982, která ho postavila do role globálního finančního záchranného kruhu.
O deset let později začal význam MMF opět oslabovat, ale poté ho znovu oživila jeho role na transformaci ekonomik bývalého sovětského bloku. A v době eurokrize se fond znovu potýkal s nezájmem, neboť jeho platící klienti dělali po východoasijské krizi maximum pro to, aby se na fond nemuseli obracet.
Angažmá MMF v eurokrizi poskytlo silným rozvíjejícím se ekonomikám další důvod k rozčarování. Poté, co USA zmařily jejich požadavek na větší slovo ve fondu, nyní zjišťují, že tato organizace skáče tak, jak Evropa píská. Důvěru těchto stále prominentnějších členů si bude MMF těžko získávat zpět. Pokud se USA a EU nezřeknou části svého vlivu, bude poslední pokus fondu uniknout bezvýznamnosti opravdu posledním.
Ngaire Woodsová je děkankou Blavatnikovy školy státní správy a ředitelkou Programu globálního ekonomického řízení při Oxfordské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org