Před několika dny jsem po delším čase opět slyšel úvahy o tom, jak ekonomika nemůže neustále růst. Logika „nemožného“ nekonečného růstu byla demonstrována na dítěti: To také roste, zprvu dokonce velmi rychle, ale po čase se jeho růst zastaví. Dokonce můžeme dodat, že pokud by se tento růst nezastavil, šlo by o tragédii. Optimální velikost zde není velikost maximální, respektive nikde nekončící. Problém je jen v tom, že právě tento příklad s dítětem ve skutečnosti ukazuje, že ekonomika může, či by dokonce měla růst neustále.
Chybu totiž v úvahách o nežádoucím, či dokonce nemožném růstu děláme ve chvíli, kdy koncept růstu vztahujeme pouze na „tvrdé“ věci. Pokud hovoříme o tunách oceli, počtu aut, postavených domů a tak podobně, je neustálý růst nejen nemožný, ale je nebezpečné se o něj pokoušet. Takový růst je od určitého bodu devastující, ničí životní prostředí i životy samotné a má řadu rysů, které jsou podobné rakovinovému bujení. Pokud ale do obrázku přidáme růst „měkký“, vše se rázem mění, ekonomická obludnost se nekoná, naopak.
Pokud se vrátíme k příměru o dítěti, všichni rodiče určitě chtějí, aby se jeho tělesný růst v pravý čas zastavil. Zároveň ale doufají, že jeho vnitřní, duševní, či duchovní růst bude pokračovat. Ideálně by se dokonce mohl se zastavením růstu vnějšího (tvrdého) zrychlit. A můžeme snad uvažovat i o tom, že veškerý růst tvrdý je tu jen proto, aby se nakonec mohlo plně projevit a „růst“ to měkké, vnitřní.
V ekonomice je předmětem měkkého růstu zejména oblast služeb, u níž se mimo jiné mnohem více stírá hranice mezi tím, co je oficiálně považováno za ekonomiku a co už ne. Jinak řečeno, máme stále větší problémy s tím, co (a jak) ještě počítat do HDP a co už ne. Když se například sejde skupina lidí někde na zahradě, každý přinese pohoštění a celý večer hrají a zpívají, HDP se nezmění, ale aktivity bylo vytvořeno více než dost a užitku také. To samé platí o řadě druhů pomoci ostatním lidem, či mnoha formách našich „neprofesionálních“ aktivit. Pokud dítě roste tělem, je velmi lehké to kvantifikovat za pomocí centimetrů a kilogramů. Pokud se jeho růst začne koncentrovat na vnitřní úrovni, je to změna důležitější, ale mnohdy je hůře pozorovatelná a objektivně měřit jí v podstatě nelze. Zdá se mi, že o ekonomice to platí také.
K tomu všemu je překvapivé, jak moc měkkého lze ještě vylepšit na tvrdém. Už dlouho v této souvislosti používám za příklad sekery Fiskars. Když jsem před lety jednu dostal, moc nadšený jsem nebyl. Měl jsem už seker několik, dobře nabroušených a nerad hromadím věci, které mi jsou k nepotřebě. Poté, co jsem vzal finský zázrak poprvé do ruky, už ale jinou sekeru skoro nepoužiju. Předpokládal jsem, že na nástroji používaném tisíce let se nedá dělat něco výrazně jinak a lépe. Ale dá a rozdíl v užitné hodnotě je skutečně znatelný. Přitom měřeno kilogramy použité oceli je nástroj stále stejný, vyrost ale vnitřně (a v tomto případě se to díky vyšším cenám projeví i na HDP).
Pokud je možno dosáhnou takového technologického (měkkého) pokroku u jednoduchého kusu železa s topůrkem, jaký prostor musí být u složitějších nástrojů, strojů a celých systémů. O jiném využití toho, co máme roky před očima nemluvě – viz třeba společnost EverBlock Systems. Vyrábí „lego“, ovšem v životní velikosti. Tedy ve velikosti, kdy je díly stavebnice možné požít v řadě případů od vybavení domácností, až po stavbu chatek a obydlí v oblastech postižených přírodními pohromami. Podobných příkladů měkkého růstu, který nemusí být doprovázen růstem tvrdým, pak najdeme bezpočet třeba v oblasti zdravotní péče a to v její tradiční, tak i alternativní verzi. Prostě si jen nepředstavujme, že růst je vždy měřen tunami, barely, či kilometry.