Ve většině vyspělých ekonomik je cyklus charakterizován dlouhým obdobím expanze, které bývá přerušováno krátkými recesemi. Za jeden z hlavních rysů tohoto cyklu tak můžeme považovat průměrnou délku období expanze. V případě Spojených států byly délky expanzí po druhé světové válce značně rozdílné: Od 12 měsíců u expanze končící v roce 1981 až po 120 měsíců u expanze, která skončila v roce 2001. Současná expanze už trvá 77 měsíců, takže trvá déle než předchozí expanze z let 2001–2007.
Počítání měsíců není zrovna dobrý způsob, jak odhadnout načasování příští recese. Může nám ale připomenout, že na nás další recese určitě čeká a není v příliš vzdálené budoucnosti. A když se nám recese připomene, bude rozhodující, nakolik na ni budeme připraveni. V této souvislosti je významné, že sazby se nepohnuly z úrovní kolem nuly ani v Evropě, ani ve Spojených státech či v Japonsku. S ohledem na to, jak dlouho už trvá expanze, je to velmi neobvyklá situace. Patrné je to i z následujícího obrázku, který ukazuje vývoj rozdílu mezi dlouhodobými sazbami a klíčovou sazbou Fedu:
Vidíme tedy, že rozdíl mezi zmíněnými sazbami zůstal po roce 2008 vysoko, na rozdíl od předchozích expanzí, kdy časem začal klesat (většinou kvůli pohybu krátkodobých sazeb). Graf lze vnímat pozitivně. Může totiž naznačovat, že recesi jsme ještě hodně vzdáleni. Taková interpretace je relevantní za předpokladu, že rozdíl mezi sazbami musí před další recesí opět klesnout. Jenže současné krátkodobé sazby leží neobvykle nízko – jsou upoutány k nule, pod kterou už nemohly a nemohou klesnout. Vývoj rozdílu mezi krátkodobými a dlouhodobými sazbami tak tentokrát nemusí být vhodným indikátorem blížící se recese.
Graf by nám měl spíše připomínat, jakému riziku čelíme, pokud se recese v dohledné době skutečně dostaví. Monetární politika by tak neměla čas na svou normalizaci a krátkodobé sazby by se stále nacházely na úrovních, ze kterých už je nelze dále snižovat. Pokud by Evropa a Spojené státy vstoupily do recese se sazbami u nuly, šlo by o problém a taková situace by sebou nesla hodně nejistoty. Je tu celá řada důvodů, proč bychom byli rádi, aby se sazby co nejdříve normalizovaly. K nim můžeme přičíst právě možnost nějakého šoku, který by vyvolal recesi v některé významné ekonomice. Vlády a centrální banky tak musí hledět dopředu a jejich ekonomická politika by měla zajistit co nejrychlejší oživení, které by umožnilo zvednutí sazeb.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD