„Věřte mi, já věci změním a my budeme opět respektováni. A nechci přímo říkat, že z nás budou mít strach,“ řekl před několika dny svému publiku Donald Trump. I když to ale přímo neříká, jeho cíl je přesně takový: Chce vzbuzovat strach. Jeho snaha stát se americkým prezidentem byla dlouho zesměšňována. Je to ale snaha o prosazení bezohledné a brutální Ameriky. USA by se pod jeho vedením přestaly starat o to, co říkají mezinárodní dohody, jak jsou na tom etnické minority či co říkají zavedené standardy slušnosti.
Bílí konzervativci po osmi letech vlády prezidenta Baracka Obamy touží po tom, aby jej v jeho úřadu vystřídal právě Trump. David Axelrod, který vedl Obamovu volební kampaň, přitom tvrdí, že Trump se drží stejných zásad, jaké on doporučoval Obamovi. Ta hlavní zněla následovně: Když je nějaký prezident v úřadu osm let, voliči pak chtějí nového prezidenta, který se maximálně liší od toho předchozího.
Obama bojoval proti diskriminaci a podle zmíněné volební logiky tak Trump šíří nenávist a tvrdí, že politická korektnost je pro Spojené státy tou největší hrozbou. Obama se snažil vysvětlovat veřejnosti složité problémy, Trump k lidem mluví jako k prosťáčkům. Problémy je podle něj možno řešit „velmi jednoduše“. Obama hlásal, že to Američané dohromady dokážou, Trump říká, „já to dokážu“. Trump využije každé příležitosti k tomu, aby vykreslil Spojené státy jako zemi, ze které se stal všemi pohrdaný a odmítaný slaboch. A na to, aby se z této pozice dostala, potřebuje silného vůdce. Tedy jeho.
Trump je v mnoha ohledech výjimečným kandidátem. Díky svému bohatství si financuje kampaň v podstatě sám. Svou roli hraje i to, že jde v podstatě o celebritu. Ale jeho nejvýznamnějším rysem je bezohlednost. Nevybíravě útočí i na své republikánské kolegy, Marco Rubio se podle něj například potí tak moc, že by to bylo pro prezidenta USA při jednáních s lidmi, jako je Vladimir Putin, naprosto nevhodné. Jeho příznivci ale berou podobné výpady jako další důkaz Trumpovy odvahy a síly.
Salon.com o Trumpovi napsal: „Je důkazem toho, že jeho země je jedinou zemí na světě, která přešla z fáze barbarství do fáze dekadence bez toho, aby si prošla fází civilizace.“ Na začátku bylo přitom sledování jeho kampaně až zábavné, ale teď už o legraci nejde. Pravděpodobnost, že bude jmenován kandidátem na prezidenta, je příliš vysoká. Některé průzkumy dokonce ukazují, že by v přímém souboji porazil i Hillary Clintonovou. Možnost, že by se stal nejmocnějším mužem světa, z něj už nyní dělá nejnebezpečnějšího muže světa.
Novinář a spisovatel George Packer tvrdí, že Trump dnes vykazuje několik fašistických rysů. Dříve, když byl jen televizní hvězdou, byl částečně sympatický, ale nyní už jsou zmíněné rysy jasně patrné. Není divu, že se vyjadřuje velmi obdivně k ruskému vládci Vladimiru Putinovi. Toho podle všeho obdivuje mnohem více než politiky, kteří prosazují demokracii a snaží se dosáhnout dohod a kompromisů. A Putin Trumpovi jeho komplimenty vrací.
Evropané se podle Packera dívají na vývoj ve Spojených státech a domnívají se, že se Američané zbláznili. Trump ale podle něho není nějakou výjimkou, jde jen o obdobu lidí jako Marine Le Penová či Viktor Orbán. Ti se staví proti „Bruselu“, Trump zase proti „Washingtonu“. Pro každého jde o symbol degenerace politického systému. Trump stejně jako jeho evropské protějšky volá po protekcionismu a izolaci. Je tak ukázkou toho, jakým směrem se stále více pohybuje celý západní svět. Packer se domnívá, že k jeho vzestupu významně přispěla krize roku 2008, která dostala řadu lidí na kraj chudoby. Ekonomika sice po krizi začala opět růst, ale „absurdně nespravedlivým způsobem“, který zvyšuje příjmovou nerovnost.
Řada Američanů a zejména bělochů s nižším vzděláním nyní slyší na jednoduché sliby a řešení. Stejně tak se jí líbí politika, která viní imigranty a minority z toho, v jaké jsou pozici. Trump jim nabízí přesně to, co požadují, a dělá to mnohem lépe než kdokoliv jiný. Michael D'Antonio nedávno dokončil jeho životopis a poukazuje například na to, že když Trumpa navštívil, v jeho obrovském domě nebyla jediná kniha. Když se na to miliardáře zeptal, řekl mu, že by strašně rád četl, ale ihned přešel k tomu, jaké výborné knihy on sám napsal. Z celého setkání se nakonec stal nekonečný výčet Trumpových úspěchů. „Při rozhovorech je vždy jako malý kluk, který se právě vrátil z hřiště a nemůže se dočkat, až se pochlubí tím, že dal branku,“ říká D'Antonio.
„Trump není schopen žádné sebeironie, žádného kritického pohledu na sebe sama. Taková je celá jeho rodina. Když jsem zkoušel s jeho dětmi vtipkovat o tom, kolik zlata lze najít v jeho rezidenci, žádné z nich nepochopilo, o co se snažím. Vůbec nepochopí, pokud je něco už směšné. Pro celý jeho klan je to ta nejtypičtější věc. Neustálá absence sebereflexe,“ říká D'Antonio. Horší ovšem podle něho je, že Trump věří ve svou „genetickou nadřazenost“. V rozhovorech se totiž opakovaně vracel k tomu, že jeho samotné narození ho v řadě oblastí pasovalo do pozice před ostatními lidmi.
Jeho syn s ním toto přesvědčení sdílí a domnívá se, že jeho „neuvěřitelně úspěšný otec a neuvěřitelně úspěšná matka jej předurčují být lepší než průměr“. Matthew MacWilliams provedl průzkum mezi těmi, kteří Trumpa podporují, a zjistil, že je spojuje jeden významný rys: Touha po autoritě a pevné ruce. To mu poskytuje rozsáhlou voličskou základnu. Nemusí se ani starat o svobodu slova, náboženského vyznání, může nadávat novinářům. Přitom právě média mu během volební kampaně velmi pomáhají.
Jak by vypadaly Spojené státy s Trumpem v čele? Žádný ucelený plán ještě nepředstavil, otázky na něj jej otravují a on sám by byl radši, kdyby mu lidé prostě důvěřovali. Politický program podle něj zajímá jen novináře, veřejnost se o takové věci nestará. Jestliže se pak k moci skutečně dostane, Spojené státy budou brzy zemí obehnanou vysokou zdí tarifů, budou je muset opustit miliony imigrantů. Představa, že se někdo tak bezohledný a krutý dostane k moci, budí velké obavy. „Pokud mě zvolíte, budeme tak často vyhrávat, že vás to bude nudit,“ říká Trump, který by rád vládl stejným způsobem, jakým přišel ke svým miliardám. Bankroty ho nezajímají.
Autory jsou Markus Feldenkirchen, Veit Medick a Holger Stark.
Zdroj: Der Spiegel