Západní ekonomové se usilovně snaží pochopit vývoj v čínské ekonomice. Tempo jejího růstu se snižuje, což tlačí ceny komodit dolů a řadu dalších ekonomik do recese. Jde tedy o významný problém, ale podle mého názoru je příliš zjednodušován do dvou základních pohledů, které mají vážné nedostatky. První z nich se zaměřuje na hledání nové rovnováhy a drží se ho například známý ekonom Michael Pettis. Ten hovoří o tom, že v minulosti Čína příliš investovala do infrastruktury a továren a nyní se musí posunout směrem ke spotřebě a službám. Tento posun by měl být přirozený a nevyhnutelný, nutně sebou ale také ponese pomalejší růst.
Je zřejmě pravda, že posun k nové rovnováze je potřebný. Vyspělé ekonomiky se mnohem více spoléhají na služby a spotřebu, investice a výrobní sektor má menší význam, než je tomu v Číně. Není důvod se domnívat, že její ekonomika by měla být nějakou výjimkou. Méně jasné už je, proč by měl zmíněný posun vést k nižšímu růstu. Po druhé světové válce se Spojené státy také posunuly od výrobního sektoru ke službám, jejich růst si ale držel zhruba stále stejné tempo.
Teorie posunu k nové rovnováze se pak úplně rozpadá ve chvíli, kdy se s její pomocí snažíme vysvětlit některé jevy, které v čínské ekonomice probíhají. Současné zpomalení sebou nese uzavírání mnoha továren, propouštění zaměstnanců a jejich návrat zpět na venkov, kde už nenajdou tak produktivní a dobře placenou práci. Jde o jasnou známku ekonomických frikcí a se skepsí bychom měli hledět i na oficiální čísla týkající se růstu. Je těžké takový vývoj interpretovat jako pozitivní změny, i když někteří tak činí. Ekonomické změny by měly být pomalé a ne rychlé a škodlivé.
Opatrní bychom měli být, i co se týče růstu čínského sektoru služeb. Ten je totiž tažen zejména financemi. V praxi to znamená, že je tažen bankami, které se snaží kolabujícím firmám pomoci přežít. Nejde tedy o „posun k nové rovnováze“, o kterém hovoří Pettis, ale o známku churavějící ekonomiky, které bude trvat dlouhé roky, než své problémy vyřeší.
Druhá často používaná teorie, která by měla vysvětlovat vývoj v Číně, se zaměřuje na dluhy. V podstatě říká, že růst je tažen dluhy, ty ale vedou k hromadění dluhů špatných, které se nakonec projeví zpomalováním tempa růstu. Jde v podstatě o pohled typu „zločin a trest“. V některých zemích v určitých časových obdobích je takový pohled relevantní, ale ne vždy a všude. Dluhy nelze používat jako indikátor recesí, i když určitou vypovídací schopnost v tomto ohledu mají. Ve vztahu k Číně ale v této oblasti panuje zmatek. Někdy si tak můžeme přečíst optimistické články o tom, jak roste objem úvěrů. Jindy zase ta samá informace vyvolává skeptické úvahy o přicházející zkáze.
Skutečným problémem nejsou samotné dluhy, ale dluhy špatné, které financují třeba kolabující společnosti. Situace kolem kvality dluhů nyní v Číně nevypadá moc dobře, i když přesný stav věcí neznáme. Téměř jistě ale bude horší, než se oficiálně tvrdí. Pravdu tedy mají zřejmě pesimisté. Nicméně bychom neměli tvrdit, že růst dluhů je sám o sobě špatný. Pokud má být zjednána náprava, nepůjde o to, jak se vyvíjejí celkové dluhy, ale o to, aby finanční systém oddělil od financování špatné firmy a alokoval kapitál směrem k těm dobrým.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg