V červnu se bude ve Velké Británii konat referendum o odchodu z EU. Půjde o významné rozhodnutí, které bude mít dalekosáhlé ekonomické a politické dopady. Pokud se Britové přikloní k odchodu z EU, může nakonec dojít k rozpadu celé unie a půjde o ránu globálnímu trendu směřujícímu k větší politické integraci. Ekonomové se pak v souvislosti s touto událostí mohou ptát: Jaká je vlastně optimální velikost ekonomiky? Je lepší, když existuje řada městských států, několik středně velkých ekonomik či pár velkých superzemí, ve kterých žijí stovky milionů obyvatel? A pokud by platilo „čím větší, tím lepší“, proč tedy nemít jednu globální vládu?
Ekonomové o tomto problému vlastně přemýšlejí už hodně dlouho. Charles Tiebout se v roce 1956 dokonce domníval, že jej vyřešil. Tvrdil, že místní vlády vědí o potřebách svých občanů více než vlády centrální. Nejlepší systém by tak byl podle jeho názoru založen na místních vládách, tedy v podstatě na městských státech, kdy každý z nich by nabízel svůj vlastní balíček zdanění a veřejných služeb. Lidé by pak hlasovali svýma nohama o tom, kde je pro ně život nejlepší.
Tato vize je velmi lákavá. Pokud byste chtěli libertariánský ráj, našli byste si odpovídající město. V případě, že by vám naopak vyhovovaly rozsáhlé veřejné služby, našli byste si město jiné, které se vydalo tímto směrem. I dnes se objevují názory, že podobný systém by vyřešil politické problémy a paralýzu, které někdy čelíme. Podnikatel Balaji Srinivasan dokonce v roce 2013 navrhoval, aby se Silicon Valley odtrhlo od USA a vytvořilo určitou formu technologické utopie. Několik mých japonských přátel zase hovoří o tom, že by podobný krok mělo učinit Tokio. (Zajímavé je, že zdaleka ne všichni jsou z tohoto města.) Jiní zase vychvalují přednosti Singapuru, Dubaje či Hongkongu.
Někteří lidé také tvrdí, že by nám prospěla politická fragmentace. Antropolog Jared Diamond říká, že konkurence mezi malými evropskými zeměmi poskytla Evropě během průmyslové revoluce náskok před sjednocenou Čínou. Ekonomové Brad DeLong a Andrei Shleifer také tvrdí, že městské státy zajistily Evropě její rozvoj. Pro fragmentaci tedy hovoří řada argumentů a to naznačuje, že Brexit by neprospěl jen Velké Británii, ale celé Evropě.
Jenže argumenty má i druhá strana. Matematik a ekonom Truman Bewley problém analyzoval v osmdesátých letech a došel k závěru, že samotná existence městských států neznamená automaticky dobře fungující systém. Jednou z příčin je existence veřejných statků, které soukromý sektor nemůže poskytovat a jejichž nabídka závisí na celkové ochotě za ně platit. Další příčinou je to, že vlády nemají vždy tu správnou motivaci. Některé z nich se například mohou rozhodnout, že budou pouze maximalizovat blahobyt své populace, jiné mohou podlehnout konfliktu zájmů.
K uvedeným problémům se přidává problém koordinace. Například jedna místní vláda by mohla zablokovat rozsáhlý projekt dálnic, protože její občané si cení volné přírody. Systém dálnic by ale ekonomicky prospíval všem. A některá města by se prostě mohla rozhodnout, že si vojensky podmaní své sousedy. Historický vývoj v Evropě i Číně dokonce ukazuje, že to je naprosto reálná možnost. Nakonec se ukázalo, že nejúčinnějším způsobem, jak se bránit útoku od souseda, je sdružovat se do větších celků a vytvořit národ. Tím byl zajištěn mír, který je pro ekonomický rozvoj klíčový, tudíž jde o relevantní faktor i z čistě ekonomického hlediska. Žádná ideální velikost tedy neexistuje. Někdy jsou lepší městské státy, někdy superzemě. Velká Británie se možná nachází na pokraji velkého experimentu. Jestliže opustí EU, jen budoucnost ukáže, zda to byl dobrý nápad.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg