Pokus Donalda Trumpa odvolat členku rady guvernérů Federálního rezervního systému (Fed) Lisu Cook nijak překvapivě vzbudil velkou pozornost. Není divu, neboť jak již řada komentátorů upozornila, je to poprvé za existenci Fedu, kdy k něčemu takovému došlo, a většinou to je považováno za bezprecedentní tlak na centrální banku. Koneckonců ani předchozí útoky prezidenta Trumpa na Fed a jeho šéfa J. Powella nemají v demokratických zemích obdoby. Jak to tedy s možností odvolání členů vedení centrálních bank je?
Z obecného hlediska je v pořádku, že nikdo není zcela neodvolatelný. Zároveň je také celkem logické, že ten, kdo jmenuje, tak také případně odvolává. Obtížnější je už definovat, za jakých okolností k tomu může dojít, jestliže má být zachován silný status nezávislosti centrální banky.
V případě Spojených států legislativa připouští možnost odvolání „…removed for cause by the President“. Co je ovšem tento důvod (cause), legislativa již neříká a současný spor, který s velkou pravděpodobností skončí u Nejvyššího soudu, vytvoří zásadní precedens do budoucna. V tomto okamžiku je to obtížné soudit, neboť nevíme, do jaké míry se podaří prokázat obvinění Lisy Cook a do jaké míry bude případně posouzeno soudy, že je natolik závažné, aby mohlo vést k jejímu odvolání. Za sebe k tomu jen dodám, že dost dobře nechápu, proč se banka vůbec ptá na „primary residence“ a proč to má mít dopad na úrokovou sazbu. Nepřipadá mi, že by to pro banku z hlediska řízení rizika měla být podstatná informace.
Zajímavé může být srovnání s evropským „modelem“. Centrální banky států Evropské unie jsou součástí Evropského systému centrálních bank a zákonné vymezení jejich působnosti je tudíž velmi podobné včetně možnosti odvolání. Mechanismy jmenování se v jednotlivých zemí liší, ale to není pro naši úvahu příliš podstatné – odlišnost pak bude jen v tom, kdo jmenuje, resp. odvolává. Nicméně podstata případného odvolání je v legislativě vymezena stejně.
Zákon o České národní bance to stanoví takto: „Člen bankovní rady může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestal-li splňovat podmínky požadované k jejímu výkonu nebo dopustil-li se vážného pochybení“, neboli „serious misconduct“. Obdobně jako v USA, kde není nijak upřesněn (pádný) „důvod“ k odvolání, ani legislativa EU či jednotlivých států nijak taxativně nevymezuje „vážné pochybení“ a zůstává to tudíž na konkrétním posouzení. Evropským specifikem je, že odvolaný guvernér se sám může odvolat přímo k Soudnímu dvoru EU (The Court of Justice), případně takové odvolání může k Soudnímu dvoru předložit Rada guvernérů ECB (Governing Council).
Na rozdíl od USA máme v Evropě již s tlakem na odvolání, a dokonce i s pokusem o odvolání, určitě zkušenosti. Jsem si vědom tří případů, všechny se liší a všechny jsou velmi zajímavé.
Nejstarší kauzou bylo odstoupení německého guvernéra Ernsta Weltekeho. Jako řečník na akci organizované regulovanou finanční institucí nechal zaplatit sobě i své rodině hotel, celkově se jednalo o 7.600 eur. To bylo v médiích hodnoceno jako nepřiměřený benefit, neboť od regulovaného subjektu by žádné dary přijímat neměl. Welteke to nakonec za chybu uznal, daný náklad na hotel sám uhradil a rozhodl se rezignovat.
Zcela jiným případem byl italský guvernér Antonio Fazio. Ten byl obviněn z toho, že ovlivňoval proces převzetí jedné italské banky, přičemž diskriminoval zahraničního zájemce o akvizici. I on se nakonec rozhodl rezignovat, ačkoli cesta k rezignaci nebyla nejrychlejší a nesla řadu pitoreskních italských prvků, na které v tomto textu nemáme místo. Nutno ovšem dodat, že o několik let později byl Fazio v daném případě opravdu odsouzen ke čtyřem letům vězení a pokutě 1,5 mil. eur.
Obě výše uvedené kauzy skončily tedy rezignací guvernérů, ale přece jen tu je jedna zkušenost s pokusem o odvolání. Jde o relativně nedávný případ lotyšského guvernéra Ilmarsa Rimševičse z roku 2019. Ten byl lotyšskými autoritami obviněn z korupce a byl mu pozastaven výkon funkce guvernéra. Pozastavení výkonu funkce bylo zřejmě zvoleno proto, aby se vyčkalo na rozhodnutí Soudního dvora EU před definitivním rozhodnutí o odvolání. Z výroku soudu se ale zdá, že lotyšské autority nedodaly žádné podklady, které by dané obvinění prokázaly, a Soudní dvůr EU rozhodnutí národních autorit anuloval. Rimševičs tedy svůj mandát dokončil v normálním termínu.
Zdeněk Tůma je ekonom, bývalý guvernér ČNB (2000-2010). Po ukončení mandátu v ČNB se stal partnerem ve společnosti KPMG Česká republika (2011-2019). V současné době je předsedou dozorčí rady ČSOB. Je místopředsedou správní rady gymnázia English College in Prague, přesedou dozorčí rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové, členem Vědecké rady Jihočeské univerzity.