Milton Friedman představil hypotézu permanentního důchodu (HPD) v roce 1957. Tato hypotéza tvrdí, že naše spotřeba nezávisí na tom, kolik peněz vyděláváme nyní, ale na tom, kolik budeme podle našeho názoru vydělávat v budoucnu. Pokud tedy například získáme velký jednorázový příjem, neutratíme vše najednou, ale část dáme do banky. Víme totiž, že něco takového už se opakovat nebude. Jestliže nám ovšem náš zaměstnavatel zvýší plat, své výdaje zvedneme více, protože naše příjmy se zvedly dlouhodobě.
Pokud by hypotéza permanentního důchodu byla pravdivá, mělo by to obrovský význam. Znamenalo by to například, že fiskální stimulace je méně efektivní, než se ekonomové v šedesátých letech domnívali. Tato teorie také implikuje, že se lidé snaží svou spotřebu v čase vyhladit a nemají rádi prudké změny. Teoreticky by tak měli snižovat své úspory a investice do finančních aktiv během recese tak, aby se vyhnuli utahování opasků. V moderní makroekonomii pak má tato teze své pevné místo a stojí na ní řada běžně používaných modelů. Je tu jen jeden malý problém: HPD je téměř jistě omylem.
Nejde o to, že by tato hypotéza byla úplně mimo, mýlí se jen částečně. Pravděpodobně existuje hodně spotřebitelů, kteří se chovají přesně tak, jak Friedman předpokládal. Jenže je jich také hodně takových, kteří se chovají úplně jinak. A ekonomické analýzy začínají ukazovat, že jich rozhodně není málo. První testy HPD hovořily v její prospěch, ale v roce 1990 přišli John Campbell a Greg Mankiw s tvrzením, že v souladu s touto hypotézou se chová jen asi polovina spotřebitelů. Zbytek pravděpodobně utratí veškeré mimořádné příjmy, které získá – zajde si do restaurace, koupí nový dům či nábytek a podobně.
V roce 2006 pak ekonomové Matthew Canzoneri, Robert Cumby a Behzad Diba testovali HPD na datech z finančních trhů. Zmíněná hypotéza totiž implikuje, že když se sazby nacházejí vysoko, lidé budou více spořit a méně nakupovat, když pak leží nízko, budou spořit méně a více utrácet. Takové vyhlazování spotřeby by bylo v souladu s tím, o čem hovořil Friedman, ovšem zmínění ekonomové zjistili, že se chováme přesně opačně. To znamená, že z nějakého důvodu naše spotřeba roste v době, kdy jsou sazby vysoko.
Zajímavý je i přirozený experiment, který proběhl na Aljašce. Tam lidé dostali jednorázový příjem ze státního fondu, který získává peníze od těžebních firem. Alaska Permanent Fund tedy vyplatil jednorázovou platbu a lidé tento příjem ihned utratili namísto toho, aby jej vložili do banky tak, jak předpovídal Friedman. Podobné experimenty jsou mezi ekonomy stále oblíbenější a jejich výsledky představují hodně silné argumenty. A je tomu tak i v tomto případě.
Uvedené důkazy by nás měly vést k přehodnocení toho, jaké modely nyní běžně používáme a na jakých předpokladech tyto modely stojí. A měli bychom si rovněž uvědomit, že teoriím Miltona Friedmana je možná připisována větší váha, než jaká by měla být. Jeho vliv na ekonomii nelze zpochybnit, ale testem času některé myšlenky prostě neprošly.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg