Project Syndicate: MMF stále špatně chápe krizi eura

Nezávislý hodnotící úřad (IEO) Mezinárodního měnového fondu zveřejnil v červenci důležitou zprávu o tom, jak fond po roce 2010 zvládal krizi kolem eura. Zpráva IEO má klíčový význam pro chování fondu, ale stejně jako v případě předchozích sebehodnocení MMF opomíjí řadu podstatných otázek.

Konkrétně IEO tvrdí, že fond byl zajatcem evropských zájmů – což jen stěží někoho překvapí vzhledem k tomu, že Evropané tvoří třetinu výkonného sboru fondu. Navíc se fond mýlil v předpokladu, že „Evropa je jiná“ a že „k náhlým zástavám v oblasti eura nemůže dojít“.

V případě finanční krize musí příslušné orgány jednat rychle, aby vyřešily problémy, které tuto krizi způsobily, a obnovily důvěru. Vláda Spojených států se na podzim roku 2008 přesně takto zachovala; evropští lídři naproti tomu váhali – kteroužto skutečnost IEO opomíjí zmínit.

Zpráva IEO také nehodnotí efektivitu programů MMF. Vezměme si Řecko, kde byla reakce fondu zjevně nedostatečná. V roce 2009 činil řecký rozpočtový schodek 15% HDP; s programem MMF schodek v roce 2010 klesl, ale pouze na 11% HDP. Tři pobaltské země – Estonsko, Lotyšsko a Litva – přitom v roce 2009 dosáhly snížení deficitu o 9% HDP.

Fond a Evropská unie jsou už dlouho nevšímavé k nadměrné fiskální zátěži v mnoha zemích EU. Fond byl k Řecku shovívavý, protože tato země je členem eurozóny, avšak toto nadržování bylo neodůvodněné a v konečném důsledku nákladné. Řecké veřejné výdaje kolísají od roku 2010 mezi 50% a 59% HDP, což vytváří mohutný dluhový převis a brání v růstu. Pro srovnání: Německo a Velká Británie udržují veřejné výdaje na rozumných 44% HDP.

Zpráva IEO to ignoruje a místo toho se zaměřuje na potřebu restrukturalizovat veřejný dluh, aby byl trvale udržitelný. To se však nemuselo nutně týkat Řecka v roce 2009, kdy byl jeho veřejný dluh vysoký – činil 127% HDP –, ale ne neudržitelný. Řecký dluh prudce vzrostl a stal se neudržitelným teprve po dokončení finančního plánu MMF v květnu 2010. Na konci roku 2015 dosahoval italský veřejný dluh 133% HDP a portugalský 129%. Měly by tedy dnes být také Itálie a Portugalsko nuceny k tomu, aby svůj dluh restrukturalizovaly?

Evropská ekonomika roste pomalu, protože je nadměrně zatížená daněmi a regulacemi. Namísto výzev k restrukturalizaci dluhu by se mělo evropským zemím poradit, aby deregulovaly trhy práce, produktů a služeb, přičemž jihoevropské státy typu Itálie, Řecka, Španělska a Portugalska by měly dostat doporučení, ať rozšíří sekundární vzdělávání a učňovský výcvik. Jak ukazuje příklad pobaltských zemí, rychlejší fiskální úpravy se mohu stát hnacím motorem strukturálních změn.

Politici však pro stromy nevidí les, jak ukazuje zpráva IEO. Jakékoliv pojednání o evropském ekonomickém dohledu v posledních letech by si mělo položit otázku, proč řecká krize vypukla až na jaře 2010, téměř dva roky po globální finanční krizi. Odpověď zní, že když Evropská centrální banka zaplavila státy eurozóny levnou likviditou, vlády netrvaly na seriózních reformách a místo toho rozhazovaly peníze.

Zčásti to bylo dáno tím, že na podzim roku 2008 vydaly skupina G-20 a fond zoufalé výzvy k dluhově financovanému fiskálnímu stimulu. Mnoho evropských zemí se touto radou řídilo; místo aby však deficitní výdaje stimulovaly hospodářský růst, v několika zemích ohrozily finanční stabilitu. Než všechno skončilo, nejméně osm z tehdejších sedmadvaceti členských zemí EU vyžadovalo finanční a restrukturalizační programy MMF.

Z toho mělo vyplývat jednoznačné ponaučení, že fiskální expanze nestimuluje hospodářský růst, pokud je ekonomika finančně nestabilní. MMF však má na očích klapky ortodoxního keynesiánství a stále odmítá tento fakt uznat.

Mnohé země EU byly zranitelné, protože nahromadily nadměrný a zbytečný veřejný dluh tím, že udržovaly schodkové rozpočty i v letech prosperity před krizí. Do konce roku 2007 činil průměrný veřejný dluh v eurozóně 65% HDP, což bylo pět procentních bodů nad stropem stanoveným Maastrichtskou smlouvou pro země usilující o členství v eurozóně. Zčásti to odráželo rozhodnutí Francie, Německa a Itálie z roku 2003 porušit a později „reformovat“ maastrichtská pravidla, čímž je tyto země v podstatě prohlásily za nezávazná a neplatná.

MMF nevznesl proti tomuto opovrhování pravidly pro veřejný dluh zmíněnými státy žádnou námitku. Porovnáme-li postoje fondu s postoji jeho vlastního vnitřního hlídacího psa, pak mezi nimi najdeme udivující podobnost, což vyvolává pochyby o nezávislosti IEO při psaní dotyčné zprávy.

MMF i IEO ignorují v dosavadní oficiální reakci na eurokrizi tytéž stěžejní problémy. Po finanční krizi by měla následovat rychlá akce a rozpočtové schodky by se měly okamžitě snížit, především prostřednictvím výdajových škrtů. Rychlé fiskální úpravy jsou hnacím motorem strukturálních reforem, které vedou k rychlejšímu hospodářskému růstu.

Někdy se žertem tvrdí, že anglická zkratka pro MMF ve skutečnosti znamená „Je převážně fiskální“ (IMF = „It's Mostly Fiscal“). Po neadekvátní reakci na krizi eura by si fond měl přiznat, že přišel čas vrátit se ke kořenům.

Anders Aslund je vysoce postaveným členem Atlantické rady ve Washingtonu a autorem knihy Ukraine: What Went Wrong and How to Fix It (Ukrajina: Co se stalo špatně a jak to napravit).

Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org