Trhy zachvátila panika – ceny akcií a dluhopisů klesají, libra se propadá do nových a nových hlubin, všude bují obavy z recese –, a to vše jen proto, že těsná většina voličů ve Velké Británii rozhodla, že by jejich země měla vystoupit z Evropské unie.
Britská veřejnost promluvila a kostky jsou vrženy. Nová britská premiérka Theresa Mayová bude muset uplatnit článek 50 Lisabonské smlouvy. Do dvou let přestane být Británie oficiálně členem EU, ať se to komu líbí nebo ne.
Je ale všechna tato úzkost trhů oprávněná? Dalo by se říci, že vyhlídka je mnohem méně strašlivá, než si většina lidí uvědomuje. Moje rada proto zní zhluboka se nadechnout a mít na zřeteli dlouhodobé hledisko, protože tento příběh ještě zdaleka neskončil. Po všem, co se řeklo a udělalo, by koncovka mohla být ve skutečnosti až překvapivě neškodná a paradoxně i podobná tomu, co existuje dnes.
Budoucí problémy jsou zjevné. Těsná většina hlasů pro vystoupení znamená, že v Británii stále žije mnoho lidí, jimž se představa „brexitu“ hluboce příčí.
Začněme „City“ neboli londýnskou Wall Street, která navzdory tomu, že Británie místo eura dál používá libru, už dlouho funguje jako pulzující finanční centrum EU a vstupní brána unie na ostatní světové trhy. Lze očekávat, že až Británie zcela vystoupí, přesunou se rozsáhlé segmenty finančního sektoru z londýnské City do nových center na kontinentu. Jediná otázka zní, které město v závodě o nahrazení Londýna zvítězí. Jako nejlogičtější volba by se zdál Frankfurt coby sídlo Evropské centrální banky, ale ve hře jsou také Paříž a Amsterdam.
Nešťastní jsou i britští exportéři, protože polovinu svých produktů prodávají do členských zemí EU. Rovněž bychom neměli zapomenout na Skoty a Severní Iry, kteří v drtivé většině hlasovali proti brexitu a nyní jsou ochotni zajít nesmírně daleko, aby si udrželi členství v evropském klubu.
Dokonce i někteří nejzapálenější aktivisté za vystoupení z unie už projevují známky pozdní lítosti, když vychází stále více najevo, jaká se bude za brexit platit cena. Nejznámějším z těchto lidí je bývalý londýnský starosta Boris Johnson, který pouhé čtyři dny po referendu napsal do deníku Daily Telegraph komentář s názvem: „Nevím, jak zdůraznit, že Británie je součástí Evropy – a vždy bude“.
Jak tedy může Británie naplnit demokratickou vůli svých voličů, a přitom zůstat „součástí Evropy“, jak by si přála City i jiní? Odpověď je prostá: měla by nechat současnou situaci vyhnít. Vlastně by to nemělo být tak těžké. Koneckonců jde o zemi, která – jak kdysi napsal historik John Robert Seeley – “v záchvatu roztržitosti dobyla a osídlila polovinu světa”.
Naštěstí má i EU samotná hrdou tradici nechávat vyhnít problémy, jimž čelí, a už dlouho se spoléhá na neprincipiální řešení, která nicméně uspokojují potřeby a požadavky jejích rozličných členů. EU by se s největší pravděpodobností byla hned na počátku rozpadla, nebýt toho, co týdeník Economist popsal jako „duch ušmudlaného kompromisu“. Tam, kde nelze snadno usmířit protichůdné zájmy, EU dokonale zvládla techniky matení pojmů a nejednoznačnosti, aby mohl kolos zvaný unie dál hřmotně kráčet vpřed.
Dokáže podobné řešení udržet Británii v Evropě? Kdybych se někdy sázel, řekl bych, že ano. Politici vědí, že navzdory jednoznačné formulaci referenda o brexitu volba ve skutečnosti nikdy nezněla jako jednoznačné „zůstat“ versus „odejít“. Mezi těmito dvěma protipóly existuje řada možných kompromisů, které by ponechaly Británii roli neformálního partnera EU, jakkoliv by už nebyla formálním členem.
Nejpravděpodobnější možností, která se dere na mysl, je „norská varianta“. Norsko je členem Evropského hospodářského prostoru, ale má přístup na jednotný trh EU. Výměnou za tuto výsadu přispívá každoročně do rozpočtu EU a souhlasí s tím, že bude hrát podle unijních pravidel – přestože se nepodílí na jejich formulaci – a že umožní volný pohyb občanů EU. Není důvod pochybovat, že by si Británie dokázala vyjednat podobné uspořádání.
Nejsnazší součástí vyjednávání by byla výše ročního příspěvku, jež by se nemusela příliš lišit od částky, kterou Británie posílá EU dnes. Stejně tak by nemělo být obtížné najít nějaký způsob, jak Británii umožnit, aby se nemusela připojovat k jakýmkoliv novým pravidlům EU – podobnou možnost má už dnes mimo eurozónu, kdy se může odvolat na „životně důležité národní zájmy“.
Největší překážku představuje imigrace, která motivovala řadu voličů hlasovat pro vystoupení. I v této oblasti si však lze představit, že se diplomatům podaří zakalit vodu tak, aby bylo možné dospět k dohodě, kterou dokážou strávit i zastánci brexitu.
Stručně řečeno existuje velká šance, že až se za dva nebo za tři roky rozptýlí kouř, zjistíme, že se ve vztazích mezi Velkou Británií a EU prakticky nic nezměnilo. Z čistě právního hlediska už Británie nebude členem EU. Jinak ovšem život poběží v podstatě stejně jako předtím. Duch „ušmudlaného kompromisu“ EU zaznamená další vítězství.
Benjamin J. Cohen, profesor mezinárodní politické ekonomie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, je autorem knihy Currency Power: Understanding Monetary Rivalry (Síla měny: Jak pochopit měnové soupeření).
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org