Organizace zemí vyvážejících ropu je mrtvá. Zabila ji Saúdská Arábie. OPEC je dnes jen bezzubým zombie, který sice přitahuje pozornost, ale na živé nemá pražádný vliv.
Úpadku OPEC si všiml málokdo, a to z jednoduchého důvodu: tato organizace ve skutečnosti nikdy neměla takový vliv, jaký se jí všeobecně přikládal. Nikdy nebyla opravdovým kartelem disponujícím monopolní tržní silou. A každý, kdo si myslel něco jiného, této organizaci mylně přisuzoval tržní sílu Saúdské Arábie.
A síla Saúdské Arábie je rozpínavá. Království zůstává dominantním producentem na světových ropných trzích a jeho politická a ekonomická rozhodnutí utvářejí podobu globální energetické ekonomie. A tento vliv ještě zesílí, pokud Saúdská Arábie vzkřísí druh Arab Light coby globální značku surové ropy.
Samozřejmě je možné, že noví hráči na poli energetické produkce zasadí Saúdské Arábii úder. Prozatím se však království zdárně vyhýbá jakémukoliv vážnému zranění.
Například revoluce v oblasti břidlicové energie ve Spojených státech má dalekosáhlý mezinárodní dopad – mnohem větší, než se čekalo. Atlantská pánev vykázala poprvé za půl století ropný přebytek – tedy vyprodukovala více ropy, než spotřebovala –, zatímco Tichomořská pánev se stala jediným skladištěm surové ropy. Vzestup břidlicové ropy domácí výroby v USA způsobil, že členské státy OPEC Alžírsko, Angola a Nigérie ztratily významný podíl na americkém trhu.
Na Saúdskou Arábii, Irák nebo Kuvajt však má tato revoluce jen malý dopad, a to díky kvalitě jejich surové ropy. Alžírsko, Angola a Nigérie vyvážely do USA lehkou sladkou ropu srovnatelnou s břidlicovou ropou. Řada amerických rafinerií je však stále nastavena na těžší a kyselejší druhy surové ropy, které USA dovážejí z Blízkého východu. V důsledku toho zůstává tržní podíl Saúdské Arábie na americkém trhu relativně bezpečný.
To ovšem neznamená, že je Saúdská Arábie nepřemožitelná. Právě naopak: ztratila tržní podíl u největších dovozců ropy v Asii, kteří zvýšili objem nákupu západoafrické surové ropy (odkloněné z USA). Zřejmě nejbolestnější je ovšem fakt, že království zaznamenalo pokles tržního podílu v Číně, kde uvolněné pozice obsadilo Rusko.
Pronikání Ruska na čínský trh se urychlilo po zavedení sankcí Západem v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu a anexi Krymu v roce 2014. Čína ruského zoufalství plně využila a zajistila si u ruských energetických zdrojů supernízké ceny. Jakmile se však dveře do Asie otevřely, využily ruské firmy příležitosti a vstoupily i na druhotné trhy v Indii a Indonésii – tedy ve dvou zemích, které jsou pro saúdskoarabskou strategii klíčové.
Během posledních zhruba dvou let dává Saúdská Arábie jasně najevo, že se svého tržního podílu tak snadno nevzdá – ve prospěch kohokoliv. Místo toho usiluje o obnovu své někdejší pozice nejen v oblasti surové ropy, ale i ropných produktů, zkapalněného zemního plynu a petrochemikálií. Za tímto účelem vede cenovou válku podpořenou vzestupem produkce, aby vytlačila z trhu slabší konkurenty.
Nejprve se Saúdská Arábie zaměřila na břidlicový sektor. Její strategie uplatňování dominantního postavení na globálních energetických trzích se však postupem času vyvíjela a přizpůsobovala se novým ekonomickým informacím a politickým okolnostem. Nakonec vtáhli Saúdové do cenové války celý OPEC. Jednotlivé státy zvýšily produkci na tak dlouho, na jak dlouho to půjde, což přirozeně způsobilo pokles cen. Když produkce dosáhla vrcholu, byli nejslabší hráči vytlačeni z trhu, poněvadž členům OPEC nezbývalo než si začít přímo konkurovat navzájem.
Trvalé vnitřní rozbroje, které to všechno vyvolalo, byly bolestně patrné na dubnovém zasedání OPEC v Dauhá, kde se dohoda o zmrazení produkce rozpadla. Saúdská Arábie odmítla svou produkci snížit, pokud se Írán nezachová stejně. Írán však podobně jako Rusko ztratil v důsledku západních sankcí značný podíl na trhu, a tak snížení produkce šmahem odmítl. A producenti, kteří ztratili tržní podíl v USA, produkci také nesníží.
Saúdská Arábie si už uvědomuje, že nízké ceny ropy její podíl na trzích v Asii a v Evropě plně neobnoví. Zároveň však nevidí žádné další využití pro OPEC – organizaci, kterou podstrčila světu spolu s prvním arabským ropným embargem v roce 1973 a od té doby ji využívá jako štít pro vlastní ropnou politiku. V situaci, kdy se OPEC stala díky břidlicové revoluci v USA zbytečnou organizací, dospěla Saúdská Arábie k závěru, že tento konstrukt nemá cenu udržovat při životě.
To ovšem neznamená konec nadějí na energetickou spolupráci. Saúdská Arábie dnes usiluje o výrazný posun své zahraniční, hospodářské i energetické politiky, jehož dokladem je blížící se privatizace části národní ropné společnosti Aramco s cílem rozšířit její rafinérskou kapacitu.
To vše naznačuje, že se konkurence na energetických trzích může přesunout od surové ropy k rafinérským produktům. To by vytvořilo nové příležitosti ke spolupráci: producenti s velkými rafinérskými a skladovacími kapacitami by mohli nakupovat přebytečnou ropu od producentů, kteří tyto kapacity postrádají.
Přesun od konkurence v oblasti surové ropy ke konkurenci v sektoru ropných produktů by měl hluboký dopad na globální ropné trhy a s nimi souvisejícími obory, jako je lodní doprava. V konečném důsledku by s největší pravděpodobností došlo ke zvýšení celkové efektivity ropného trhu a k posílení schopnosti producentů odolávat jeho výkyvům. Trh by pak ovládli producenti a rafinéři s nejpropracovanějšími technologiemi – počínaje Saúdskou Arábií.
Anas Alhajji je energetickým ekonomem a bývalým hlavním ekonomem společnosti NGP Energy Capital Management.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org