Je zřejmé, že se Čína vydala směrem strukturálních reforem a snaží se omezit své průmyslové kapacity. Její dluhem tažený růst už není udržitelný a tato země tak bez zmíněných reforem nebude schopná vyhnout se pasti středních příjmů. Úspěch je ale stále nejistý, protože řada reformních kroků se odchýlila od původního záměru. Důvodem jsou vysoké finanční a sociální náklady, které s reformami souvisejí.
Jednou z největších výzev je dohoda se zaměstnanci, kteří pracují v těžkém průmyslu. Právě ten sužují nadbytečné kapacity a reformy se zde týkají více než 2 milionů zaměstnanců. V devadesátých letech to sice bylo asi 27 milionů zaměstnanců, ale nyní jsou životní náklady mnohem vyšší a makroekonomické prostředí není tak dobré jako tehdy. Provedení reforem je tedy nyní složitější než v devadesátých letech a Peking vytvořil fond ve výši 100 miliard renminbi, který by měl poskytnout prostředky pro propuštěné zaměstnance. To ovšem znamená, že jeden zaměstnance by dostal podporu ve výši 55 000 renminbi, nicméně taková částka není s ohledem na současnou výši životních nákladů dostatečná.
Peking chce problém nadbytečných kapacit řešit fúzemi a akvizicemi. Některé z nich dávají ekonomický smysl, ale v řadě případů tomu tak není. V oblasti těžby uhlí a výroby oceli se vláda snaží o konsolidaci, ovšem výrobní kapacity se v těchto sektorech během posledních deseti let zhruba zdvojnásobily. Znovu se tak ukazuje, že pokud vládní politika jde proti trhu, reformy svého cíle nedosáhnou.
Firmy by například měly svou produkci plánovat podle podmínek na trhu, ale vláda třeba po uhelných společnostech požaduje, aby snížily počet pracovních dní za rok o 16 %. Tím sice může dojít k plošnému snížení kapacit, ale zároveň těm lepším společnostem není umožněno získat větší podíl na trhu a vést konsolidaci celého odvětví. Některé místní vlády se pak navíc snaží spíše o stabilizaci problematických sektorů a jejich firmám například umožňují obcházet omezení při získávání nových bankovních úvěrů.
Určité kompromisy mohou být pro čínskou ekonomiku v její specifické situaci vhodné. Řada ekonomických teorií ale ukazuje, že tržní síly jsou tím nejefektivnějším nástrojem, který optimalizuje poptávku a nabídku v ekonomice a Čína v tomto ohledu není žádnou výjimkou.
Autory jsou Jenny Huang a Ying Wang z Fitch Ratings.
Zdroj: FTAlphaville