V USA není šestý srpen považován za významný den, přestože jde o výročí svržení jaderné bomby na Hirošimu, při kterém zemřelo 140 000 civilistů. Řada odborníků dnes kvůli prezidentu Donaldu Trumpovi diskutuje o tom, zda Spojené státy neztrácejí své morální postoje. S ohledem na zmíněné výročí bychom ale nyní hlavně neměli zapomínat, že jde o zemi, která jako jediná na světě použila v obrovském měřítku zbraň hromadného ničení, píše Peter Van Buren, autor knihy Hooper’s War: A Novel of WWII Japan, pro The American Conservative.
Ve vztahu k bombardování Hirošimy koluje jeden obrovský mýtus. Ten tvrdí, že šlo o naprostou nutnost a tím tiší naše svědomí. Mělo jít o krok, který pomohl ukončit válku a vyhnout se invazi do Japonska. A možná také dal Sovětům na srozuměnou, že si nemohou dovolit všechno. Podle těchto tvrzení nešlo o nic příjemného, ale taková je válka a není třeba nějakého zpytování svědomí a vracení se do minulosti. Možnost, že šlo také o odvetu, nemorální čin, je zavrhována. Byla to prostě nutnost.
Mýtus má tedy jasné obrysy, ale vzpomeňme si na to, že bombardování Japonska bylo v první chvíli prezentováno úplně jinak. Když Harry Truman v roce 1945 o tomto kroku hovořil, zaměřoval se právě na odvetu a také na schopnost zničit protivníka zmáčknutím jednoho spínače. Mimo jiné řekl: „Nyní jsme připraveni zničit rychle a totálně jakýkoliv pozemní cíl v Japonsku.“ Následná potřeba prezentovat jaderné útoky jako vojenskou nutnost, která měla zachraňovat lidské životy, byla vyvolána až popisem lidského utrpení, které v Hirošimě viděl John Hersey.
Hersey zveřejnil svůj první článek v časopisu New Yorker a pro Američany to byl šok. Válečná cenzura jim neumožňovala přístup k pravdě o jaderné válce a oni sami sebe situovali do role slušných lidí. Museli si tak ospravedlnit to, k čemu došlo. Studená válka nabírala na obrátkách a čekalo se, že USA budou muset zaútočit na několik ruských měst. Bylo třeba vytvořit nějaký filozofický rámec, který by jaderné útoky ospravedlňoval. A tak vznikla myšlenka, že bombardování Hirošimy bylo nutností. Jejími autory byli tehdejší ministr obrany Henry Stimson, myšlenkový otec vietnamské války McGeorge Bundy a vědec James Conant, který jadernou bombu pomáhal sestrojit.
Stimpsonův článek byl formálním počátkem mýtu o Hirošimě a pochybné argumenty v něm byly prezentovány jako nezpochybnitelné. Stalo se nezpochybňovanou pravdou, že kdyby bombardování neproběhlo, zemřely by desítky tisíc či miliony lidí (odhady byly soustavně navyšovány). Stalo se obecně přijímanou pravdou, že Japonsko by se kvůli svému kodexu cti nikdy nevzdalo, i když nakonec přesně k tomu přikročilo. Podobné lži ale sloužily jen k tomu, aby přesvědčily společnost, že nedošlo k ničemu špatnému a tudíž není třeba žádné introspekce. Jedeme dál směrem k jadernému věku.
Americká zahraniční politika pak pokračovala v duchu hesla, že násilí ospravedlňuje ten, kdo drží v ruce nůž. Po sedmdesát let dochází k nemorálním činům, které mají být ospravedlňovány tím, že smrtí mnoha lidí zachraňují životy jiných. Mučení, války a násilí jsou v konečném důsledku prováděny na základě zobecněné pravdy „pokud to děláme my, musí to být správné“. Jestliže jsou během války proti teroru zabiti civilisté a děti, má jít o smutnou, ale nezbytnou oběť nutnou pro poražení globálního terorismu. Jsme dokonce schopní si myslet, že když zabijeme nějaké Afghánce (Iráčany, Libyjce, apod.), děláme jejich zemi prospěšnou službu stejně, jako jsme ji údajně udělali Japonsku tím, že jsme jej bombardovali.
Hrozných činů se dopustily i jiné země včetně Japonska. Použití jaderných zbraní, ke kterému Spojené státy v této zemi sáhly, má ale v naší historii jedinečné místo. A nedostatečná sebereflexe, kterou Spojené státy v této souvislosti trpí, pokračuje dál. Se všemi důsledky pro naši současnost.