Když Donald Trump kandidoval na křeslo prezidenta Spojených států, hovořil o tom, že právě ony jsou pro něj na prvním místě. Vyřešil také problém, kterému čelili všichni prezidenti po rozpadu Sovětského svazu: Spojené státy neměly nějakého výrazného protivníka, vůči kterému by mohly definovat samy sebe i svou zahraniční politiku. Trump si podle komentáře Stephena Wertheima v na jeho místo prostě dosadil celý zbytek světa. Útočil na všechny počínaje Čínou přes imigranty a spojence v NATO až po Islámský stát. Pozoruhodnou výjimkou bylo jen Rusko.
Po šesti měsících ve funkci je Trumpův důraz na „USA na prvním místě“ stále evidentní. Zahraniční politika americké vlády se ale posouvá a jasně patrné to bylo z Trumpova projevu, který pronesl na počátku července ve Varšavě. V něm už Spojené státy nepasoval do role oběti, kterou zbytek světa zneužívá. Naopak. Situoval je do pozice hrdého vůdce Západu, s nímž sdílí „společný způsob života“. Americký prezident zároveň slíbil, že USA budou „bránit civilizaci“.
Ve Spojených státech se po tomto projevu ozývala chvála nad tím, jak Trumpova zahraniční politika vyspěla. Radost mají ti, kteří věří ve společné hodnoty Západu a spojenectví s jinými vyspělými zeměmi. A také lidé, kteří rádi hovoří o „tradicích, které nás dělají tím, čím jsme“. Trump skutečně začíná hovořit jako tradiční politik. Všichni američtí prezidenti dvacátého století kladli důraz na západní civilizaci. Například Dwight Eisenhower v roce 1959 prohlásil, že NATO má bránit základy západní civilizace proti jakékoliv bezohledné agresi.
Držel by se ale Donald Trump skutečně závazků, které pramení z členství v NATO a které mají svůj základ v dobách studené války? Ve Varšavě dal najevo, že ano. Navíc slibuje, že „vyřeší problém jaderné hrozby“, kterou představuje Severní Korea, a to i bez pomoci Číny. Nacionalismus formovaný do hesel jako „Amerika na prvním místě“ mrtev není, jen se přesunul do pozadí. Nicméně když Spojené státy odstoupily od klimatických dohod, šlo o jednoznačný důkaz, že tento princip je nadále dodržován. Trump také může stále přikročit k restrikci obchodu. Podle všeho se ale bude „civilizační“ pohled držet v popředí jeho zahraniční politiky.
Pokud bychom chtěli být přesní, mohli bychom hovořit o tom, že se z Trumpa stává neokonzervativec. Řadí se tak do skupiny lidí, kteří nevěří v liberální mezinárodní řád a prosazují silnou pozici Spojených států, která by jim zajistila prosazení jejich zájmů, ale také zájmů civilizovaného světa. V sedmdesátých letech se skupina prominentních neokonzervativců rozhodla vytvořit takzvaný „Tým B“. Ten rozporoval závěry, které učinila CIA ve vztahu k hrozbám, které představoval Sovětský svaz. George W. Bush zase vytvořil pracovní skupinu, a ta nafukovala hrozbu, kterou měl představovat Irák. Trump také nedůvěřuje tajným službám, chce omezit jejich financování a namísto toho chce silnější armádu. Není tedy divu, že současní neokonzervativci jeho kroky chválí.
Neměli bychom ovšem čekat, že nový americký prezident půjde cestou neokonzervativní politiky minulosti. Trump může být flexibilní a považovat Rusko za nepřítele i za spojence ve válce proti terorismu. Trumpův „civilizační“ pohled ale bude méně vstřícný vůči Íránu, Severní Koreji a co je nejdůležitější, i Číně. Tyto země totiž nejsou „bílé“ a nejsou křesťanské. Nedostanou se tedy do skupiny, kterou Trumpův klíčový poradce Stephen K. Bannon nazval „židovsko-křesťanským Západem“.
Když prezident Bush začal válku v Iráku, úplně tím zdiskreditoval svou „politiku svobody“. Během Obamovy vlády pak na pravici sílilo přesvědčení, že západní civilizace je ohrožena islámským terorismem, demografickým vývojem a kulturním pluralismem. Trump z tohoto pohledu na civilizaci těží a prosazuje ho ve své politice. A zřejmě nebude poslední.