Globální ekonomika od léta 2016 expanduje, ale ve vyspělých zemích zatím nedošlo ke zvýšení inflace. Centrální banky, které se při nastavení své politiky řídí inflačními cíli, se tak musí nutně ptát, co je důvodem takového stavu. Nouriel Roubini se na stránkách CFI.co snaží poskytnout odpověď.
Podle ekonoma je zrychlení tempa růstu ve Spojených státech, Evropě a Japonsku taženo agregátní poptávkou, kterou stimuluje monetární i fiskální politika a také vyšší důvěra spotřebitelů a podniků. Tato důvěra je odrazem klesajícího finančního a ekonomického rizika a také omezených geopolitických rizik. Silnější poptávka znamená méně nevyužitých zdrojů v ekonomice, tudíž by se dalo čekat zvyšování inflace. V USA ale minulý rok jádrová inflace naopak klesala. V Evropě a Japonsku se drží na nízkých úrovních. Centrální banky se tak snaží stáhnout nekonvenční stimulační nástroje, ale svého inflačního cíle stále nedosahují.
Roubini poukazuje na to, že popsaný vývoj může být odrazem toho, že spolu s poptávkou dochází ke zlepšení i na nabídkové straně ekonomiky. To může mít řadu příčin včetně globalizace, která na západní trhy přináší levné zboží z Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik. Působit může i slabší vyjednávací síla odborů či nízké ceny komodit a v neposlední řadě také technologické inovace, které snižují výrobní náklady.
Centrální banky dobře vědí, že pokud jsou pozitivní nabídkové šoky přechodné, dojde nakonec k růstu inflace. Fed ospravedlňuje zvedání sazeb v prostředí nízké inflace přesně tímto přesvědčením. I ECB se připravuje na ukončení nákupů aktiv s předpokladem, že inflační tlaky nakonec porostou. Pokud se ale centrální bankéři mýlí a nabídkový šok je dlouhodobý, měla by stimulace trvat déle. Nebo, jak tvrdí třeba Banka pro mezinárodní vypořádání BIS, by normalizace monetární politiky měla proběhnout ještě rychleji než nyní.
BIS dochází k přesvědčení, že nabídkové šoky jsou dlouhodobé, a tudíž je čas snížit inflační cíl z 2 % na 0 %. Pokud se tak nestane, riskujeme přílišnou stimulaci, následně nebezpečný růst cen aktiv a nakonec vznik bublin. Centrální banky by tedy měly svou politiku utáhnout dříve, protože jinak hrozí další finanční krize. Většina centrálních bank ve vyspělých zemích ovšem s tímto pohledem nesouhlasí. Domnívají se, že pokud by začaly vznikat bubliny, je namístě použít regulaci a makroprudenční politiku namísto utahování politiky monetární.
Centrální banky tedy nejsou ochotny vzdát se svého inflačního cíle ve výši 2 %, ale mohly by prodloužit období stimulace tak, jako to učinily už mnohokrát. Tím ale v podstatě uznávají, že inflace se bude držet níže po delší dobu, než se domnívaly. Následně může dojít k posunu inflačních očekávání. K tomu přidejme zmíněná rizika vzniku bublin. Takže dokud nebude jasno, co drží inflaci dole, budou centrální banky při stanovení své politiky zvažovat celou řadu rizik, uzavírá Roubini.