Theresa May stanula 14. března před britskými poslanci, aby přednesla svou odpověď na použití vojenské nervové látky k otravě bývalého ruského špiona. A popsala to jako nepřátelský čin spáchaný zlotřilým režimem. Útok se podle jejích slov v podstatě rovná „nelegálnímu užití síly Ruska proti Velké Británii“. Pokus zabít Sergeje Skripala, bývalého dvojího agenta, a otrava jeho dcery i britského policisty, byl tak „urážkou zákazu užití chemických zbraní“.
Ultimátum Británie, aby Moskva situaci vysvětlila, bylo pohrdavě odmítáno. Následkem toho ohlásila premiérka Mayová sérii opatření proti Rusku. Začala vyhoštěním 23 členů ruské ambasády, které označila za členy zpravodajské služby, což je největší taková čistka za posledních 30 let.
Pro Británii je těžké na tento podezřelý pokus o vraždu reagovat přiměřeně. May ovšem zareagovala ze své pozice premiérky důvěryhodněji než Jeremy Corbyn, šéf labouristů, který, jak se zdálo, chtěl dopad na Rusko minimalizovat. Co se ale odstrašování týče, může May vzhledem k závažnosti této situace ještě přidat. Má zajisté pravdu, když tvrdí, že použití nervové látky naznačuje, že buď muselo útok provést Rusko, anebo že Rusko ztratilo dohled nad svými zásobami.
Je možné, že se nikdy nenajdou průkazné důkazy, že útok objednal ruský prezident. Jeho režim stojí na dvojsmyslnosti a podvodech. Násilí je často decentralizované a rozdíl mezi státní a soukromou sférou je mlhavý. Rusko konec konců zdokonaluje hybridní taktiky, které nezahrnují otevřený válečný konflikt. Všechny ruské útoky, které May vyjmenovala (anexe Krymu, válka na Ukrajině, ovlivňování voleb, hackerské útoky na ministerstvo obrany v Dánsku a Německu), zahrnovaly osoby nespojené se státem. A to Vladimiru Putinovi umožňuje tvrdit, ač to zní jakkoliv nevěrohodně, že s nimi neměl co do činění.
Správná reakce musí propojit nástroje, které má vláda k dispozici – diplomatické, vojenské, zpravodajské a, hlavně, finanční. A May je využila rázněji než Tony Blair, když v roce 2006 otrávili bývalého ruského špiona Alexandra Litviněnka poloniem. May udělala dobře, že postoupila tento útok Radě bezpečnosti OSN, NATO, Evropské unii a Organizaci pro zákaz chemických zbraní. Získala spoustu rétorické podpory. I když na konkrétní činy to moc pravděpodobně nevypadá.
May by ale mohla více jít po penězích Putinových kumpánů. Měla by rozšířit seznam ruských osob a entit, s kterými mají britské firmy zakázáno obchodovat. Ti, co jsou na aktuální evropské sankční listině, byli nejčastěji napojeni na válku na Ukrajině. Přitom by se mohl tento seznam více podobat tomu americkému, který se zaměřuje na „zvláště označené občany“, kteří jsou blízko Putinovi a jejich bohatství pramení z jeho přízně. Cílem by se tedy měli stát především ti, kteří rozkrádají zemi a porušují lidská práva.
Problémem je částečně vůle. Tvrdší sankce by totiž mohly ovlivnit britského producenta ropy , který vlastní 20% podíl v ruském státním ropném podniku Rosněfť. Jeho šéf je jeden z Putinových nejbližších spojenců a vztahují se na něj americké sankce, ale už ne ty evropské. Británie se také obává, že tvrdší sankce by ohrozily status Londýnského City jako globálního finančního centra. Její strach je ale neoprávněný. Britská neochota tak pravděpodobně povede k beztrestnosti. Putin by to mohl vzít jako slabost, což by ho mohlo podnítit, aby zaútočil znovu.
Zdroj: The Economist