Trumpova administrativa na chvíli vytrhla čínské politiky z rovnováhy. A nebylo to snadné. Většina zběhlých čínských funkcionářů a analytiků, kteří zažili střídání amerických prezidentů, věří, že počáteční narušení rovnováhy časem přejde. Nicméně několikadenní setkání s čínským think-tankem a dalšími odborníky v Pekingu koncem března odhalilo, že co se týče jejich schopnosti pochopit a zvládnout bilaterální vztahy, jsou mnohem méně optimističtí.
Prezident Trump zavedl novinku: nejen že je nepředvídatelný, ale nebere naprosto žádné ohledy na již zavedená pravidla hry. A nejedná se pouze o jeden nepředvídatelný tah. Jde o jeden tah za druhým. Předně tu je záliba Trumpovy administrativy v tvrdé hře na poli ekonomiky. Prezident Trump utnul komplexní americko-čínský ekonomický dialog, uvalil řadu stále tvrdších odvetných cel na čínské výrobky a podporuje reformu procesu kontroly zahraničních investic, aby Číně zmařil příležitost pohltit americká strategická aktiva.
Čína vyslala svého (alespoň v komunitě amerických ekonomů a podnikatelů) nejoblíbenějšího posla Liou Che, aby zkusil zklidnit rozbouřené vody. Ale mohl si jít zase hned sbalit. Spousta řečí, ale skutek utek´ – to je nakonec klasický čínský scénář. A Trumpova administrativa se zařekla, že na tuto léčku neskočí. Číňané se ale zase rychle postavili na nohy. Po krátkém období zdrženlivosti odpověděl Peking svou vlastní várkou cel. Teď obě země soupeří zuby nehty a konec je v nedohlednu. Možná prezident Trump uspěje ve snižování deficitu bilaterálního obchodu pouze tím, že sníží celý bilaterální obchod.
Rozhodnutí prezidenta Trumpa setkat se s lídrem KLDR Kim Čong-unem bylo také v Pekingu zdrojem obrovského zmatku. Nikdo moc nepochopil, proč se prezident rozhodl pozvání Kim Čong-una přijmout. Zato se dost báli, zda Čínu v procesu nepřehlížejí. Ale Čína rychle pochopila, že nejlepším tahem bude, kupodivu, setkání Sia s Kimem v Pekingu . Nezáleží na tom, že setkání nepřineslo žádný pokrok v procesu denuklearizace a nalomilo páku USA při jakémkoliv dalším summitu mezi Trumpem a Kimem. Na Siově osobní prestiži záleží víc.
Pak je tu otázka Volného a otevřeného Indo-Pacifiku a opětovné oživení Quad (čtyřstranného neformálního strategického dialogu mezi USA, Austrálií, Indií a Japonskem). Čínští badatelé jsou z tohoto konceptu celí paf – jakou geografickou oblast Volný a otevřený Indo-Pacifik zahrnuje? Co je jeho obsahem? Kdo z americké byrokracie jej řídí? (Samozřejmě i když spousta analytiků na Ameriku a Čínu tomu v zásadě fandí, i my jsme z toho paf.) Dokud tato iniciativa nenabyde skutečného významu, nepotřebuje Peking vyvíjet tu svou. Čína se doposud tvářila spokojeně a veřejně se na ostatní členy Quadu usmívala. Navzdory tomu, že vztahy mezi ní a členy Quadu jsou na škále někde mezi špatnými a hodně špatnými.
Z pohledu nulového součtu vidí někteří čínští analytici světlou stránku Trumpovy revoluce. Chápou, že současná americká administrativa selhala v globálním vedení, v investicích do technologické budoucnosti USA a že je ve svém stylu vedení nekompetentní. Sledují tweety i dveře, které se v Bílém domě netrhnou, s určitou škodolibou radostí. Tak například když se prezident spletl a místo toho, že chce snížit obchodní deficit o 100 miliard dolarů, řekl o 1 miliardu dolarů, vyvolalo to velké pobavení. Z jejich pohledu zanechají pole široce otevřené pro čínské vedení . A i když někteří Číňané mohou říkat, že globální vedení nechtějí anebo na něj nejsou připraveni, ve skutečnosti tím myslí, že jsou připraveni vést kdykoliv se to hodí k jejich účelům, a jsou šťastní, že jim to USA tak ulehčily.
Ale je tu ještě další skutečnost, která je pro mnohé Číňany méně schůdná. Zatímco se prezident Si prezentuje jako vyspělejší než prezident Trump – netweetuje impulzivně každou temnou myšlenku a je dost chytrý na to, aby si uvědomil, že alespoň předstírání zájmu o zbytek světa je pro něj více vhod než nepokryté šlapání po ostatních pro nějaký iluzorní zisk – ve skutečnosti takový není. V jádru jsou to oba tyrani, kteří vyhrožují a zastrašují, aby ostatní dělali, co jim řeknou. Siova odpověď na Trumpovu iniciativu nebylo kreativní řešení, ze kterého by oba profitovali, ale spíš takové, kdy oba ztratí. Jejich vztah se řítí ke dnu a riziko, že se přepočítají, nebo že se něco stane, se jen zvyšuje. Problémem jak Číny a USA, tak i zbytku světa, je, že tu není žádný dospělý, který by je poslal na hanbu, nechal je o svém chování přemýšlet a naučil by je, jak se konstruktivně vypořádat se svými rozdíly. Místo toho asi budeme muset čekat, dokud se tak nepotlučou, že je budeme moct z pískoviště vyhodit oba.
Autor: Elizabeth C. Economy, Council on Foreign Relations