Až do 70. let byl zahraniční obchod Spojených států do značné míry vyrovnaný. Od poloviny zmíněného desetiletí se však výrazně zvýšil obchodní přebytek v sektoru služeb, zatímco v případě zboží začal stoupat schodek. Tato nerovnováha se stala v amerických politických a hospodářských kruzích klíčovým důvodem k obavám. Prezident Donald Trump tvrdí, že prohlubující se vnější schodek USA je odrazem neférových mezinárodních pravidel, z nichž mají prospěch obchodní partneři Ameriky. A největší pozornosti se těší Čína.
Chceme-li pochopit současný obchodní vztah mezi Čínou a USA, měli bychom vzít v úvahu dvě věci. Za prvé měla Čína až do roku 1985 vůči USA obchodní schodek. Pak se nerovnováha posunula a Čína vykázala s USA obchodní přebytek ve výši 60 milionů dolarů, tedy 0,3 % celkového vnějšího schodku Spojených států. V roce 2016 však obchodní schodek USA s Čínou dosáhl hodnoty 347 miliard dolarů, tedy 44% celkového deficitu. A za druhé se velikost přebytku ostatních zemí vůči USA příliš nezvýšila. Obchodní přebytek Japonska vůči USA dosahoval v roce 1985 hodnoty 103 miliard dolarů; do roku 2007 se zvýšil pouze na 130 miliard.
Pokračující růst amerických obchodních schodků zejména od poloviny 80. let je odrazem měnové expanze Federálního rezervního systému. Tato expanze nafoukla ceny nemovitostí a akcií, což vedlo k růstu spotřeby a poklesu úspor. Současně s tím se dramaticky zvýšil americký fiskální schodek, a to zejména kvůli dluhově financovaným vojenským intervencím USA na Blízkém východě i jinde. Protože už dolar není vázaný na zlato a stal se mezinárodní rezervní měnou, mohou USA udržovat svůj obchodní schodek tím, že tisknou další dolary na podporu dovozu.
Východoasijské ekonomiky využily své komparativní výhody – nízkých mezd – a začaly vyrábět spotřební zboží s vysokým podílem lidské práce. USA začaly tyto produkty z východní Asie od 50. a 60. let dovážet. Tím pádem zaznamenaly s tímto regionem obchodní schodek.
Zvýšení obchodního přebytku Číny vůči USA od roku 1985 táhl především vývoj východoasijské ekonomiky. V reakci na růst vlastní mzdové úrovně začaly USA dovážet spotřební zboží nejprve z Japonska. Poté přesunuly těžiště dovozu tohoto zboží na čtyři „asijské tygry“ – Hongkong, Singapur, Jižní Koreu a Tchaj-wan. Nakonec začaly většinu dovozu realizovat v Číně.
Ačkoliv se však obchodní přebytek Číny vůči USA rychle zvyšoval, podíl východoasijského regionu na obchodním schodku USA klesal. Zatímco podíl obchodního schodku USA vůči Číně na celkovém obchodním schodku země vzrostl z 0,3 % na více než 40 %, podíl obchodního schodku vůči východní Asii na celkovém obchodním schodku klesl přibližně na 50 %, oproti více než 100 % počátkem 90. let. Jinými slovy není východní Asie včetně Číny hlavním důvodem rychlého růstu obchodního schodku USA.
Velikost čínského obchodního přebytku s USA se navíc systematicky zveličuje, poněvadž kapitálově intenzivní součástky do výrobků s vysokým podílem lidské práce se dovážejí převážně z Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Je to přímý důsledek mezinárodní výrobní sítě založené na komparativních výhodách dané ekonomiky. Jakmile vzrostou náklady na pracovní sílu v Číně, přesune se čínský obchodní přebytek vůči USA do zemí a regionů, které mají nižší náklady a jsou ochotné přijmout na svém území zahraniční výrobu s vysokým podílem lidské práce.
Zemí, která z tohoto přesunu výroby s vysokým podílem lidské práce nebude mít žádný prospěch, jsou právě USA, jež o svou komparativní výhodu u těchto produktů přišly už před padesáti lety. Možnost, že Spojené státy budou tento typ výrobků ještě někdy vyrábět, je přinejlepším mizivá.
Z toho vyplývá, že náklady spojené se cly uvalenými Trumpovou administrativou na čínský dovoz ponesou američtí spotřebitelé. Spotřebitelská poptávka USA po předmětech každodenní potřeby se pouhým zvýšením ceny dovozového zboží nezmění. Buď budou USA dál dovážet z Číny a spotřebitelé za toto zboží zaplatí víc, anebo začnou dovážet z Vietnamu, Indie a Afriky. Protože je však zboží z těchto ekonomik dražší, sníží sice změna struktury amerického dovozu bilaterální schodek s Čínou, avšak zároveň povede ke zvýšení schodku USA vůči zmíněným zemím. Výsledek je proto tentýž: americký spotřebitel zaplatí za stejné produkty více.
Politicky motivované zavedení vysokých amerických cel na dovoz z Číny by nahrálo reciprocitě. Popřelo by princip oboustranné výhodnosti obchodu a ohrozilo by zájmy amerických voličů. Čína může přijmout určitá protiopatření, například zvýšení cel na dovoz vybraných amerických produktů, ale měla by se vyhnout tomu, aby obchodní spory nepřerostly v obchodní válku. Zatímco USA dovážejí desetitisíce čínských produktů, Čína importuje z USA jen úzký segment výrobků, jako jsou sójové boby, kukuřice, počítačové čipy nebo letadla. Uvalení vyšších cel na americký dovoz do Číny by proto mělo vyšší dopad na americké výrobce než obráceně.
V minulosti USA využívaly svého postavení největší světové hospodářské velmoci a největší obchodní mocnosti k tomu, aby vylučovaly jakákoliv multilaterální obchodní ustanovení, která nesloužila jejich zájmům; jinak by USA volný obchod neprosazovaly. Když se nyní USA volného obchodu vzdávají, může se jeho prosazování ujmout Čína. Zlepší tak svůj obraz velmoci a dá najevo, že podporuje globální řízení a rozvoj.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Autor:
Justin Yifu Lin, bývalý hlavní ekonom Světové banky, je děkanem Institutu pro novou strukturální ekonomii a Institutu spolupráce a rozvoje Jih-Jih a čestným děkanem Národní fakulty rozvoje při Pekingské univerzitě. Nedávno napsal knihy Going Beyond Aid: Development Cooperation for Structural Transformation (Nad rámec pomoci: Rozvojovou spoluprací za strukturální transformaci) a Beating the Odds: Jump-Starting Developing Countries (Nepřízni navzdory: Jak rychle nastartovat rozvojové země).
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org