Americký prezident Lyndon B. Johnson vyhlásil před padesáti lety válku chudobě a zbraněmi mu v ní mělo být lepší vzdělávání, systém zdravotní péče a podpora bydlení. Barbara Ehrenreichová na stránkách The Atlantic tvrdí, že právě on dal základ principu, podle kterého je vláda odpovědná za osud lidí, kteří jsou ve společnosti nějakým způsobem znevýhodněni. Nicméně na boj s chudobou podle ní nebylo nikdy dost zdrojů a sám Johnson se nakonec musel začít věnovat hlavně válce ve Vietnamu. Jeho snaha mimo jiné vyvolala ostré protesty u některých pravicových politiků a současný výzkum ukazuje, že vyřešení problému chudoby je možná ještě složitější, než jsme se dříve domnívali. Krátce řečeno proto, že být chudý je značně nákladné.
Někteří konzervativně smýšlející lidé nejen ze Spojených států jsou přesvědčeni, že příčinou chudoby nejsou nízké mzdy či nedostatečné vzdělání, ale přístup chudých lidí k práci a k životu. Podle této teorie jsou chudí lidé prostě líní, nezodpovědní, mají příliš mnoho dětí a nevstupují do manželství. Nemohou tak ze svých problémů vinit nikoho jiného než sami sebe. V devadesátých letech podle The Atlantic dostala tato filozofie až obludnou formu, když byly matky bez partnera na podpoře viněny z toho, že „dávají toxický příklad svým dětem“, kterým by tak bylo lépe v ústavech.
Podobné teorie mohla podle The Atlantic vyvrátit poslední finanční krize a následující recese, při níž ztratily zaměstnání miliony lidí a část z nich se propadla do chudoby. Jen těžko je přitom šlo vinit z neschopnosti či lenosti, protože často se jednalo o vzdělané a tvrdě pracující zaměstnance, kteří si ale nakonec museli chodit pro potravinové lístky. Vedle podobných makroekonomických šoků pak podle The Atlantic hraje významnou roli i povaha některých pracovních pozic. Některá zaměstnání jsou totiž „pastí“, protože mzdy v nich leží tak nízko, že neumožňují přechod na lépe placené pozice. Lidé totiž ztrácejí jakoukoliv schopnost upravit si pracovní dobu podle svých možností a nejsou tak schopni ani starat se o vlastní děti, nebo si najít ještě jedno zaměstnání. Navíc jde často o zaměstnání fyzicky náročné, které se podepisuje na zdraví zaměstnanců.
„Byla jsem šokována ze zjištění, že v určitém smyslu je nákladnější být chudý, než být bohatší. Pokud si například nemůžete dovolit zaplatit první nájem dopředu a tudíž se nedostanete k běžnému bytu, skončíte v předraženém motelu. Jestliže nemáte mikrovlnnou troubu či ledničku, nakonec skončíte u drahého jídla z restaurací, které má navíc pochybnou nutriční hodnotu. Pokud chudý člověk potřebuje úvěr, k čemuž dříve či později dojde, bude na úrocích platit mnohem více než člověk s vyššími příjmy,“ píše Ehrenreichová.
Pro chudší lidi může velký problém představovat i banální porucha vozu. Do rozpočtu jim může výrazně zasáhnout pokuta za dopravní přestupek a s podobnými problémy jim nepomůže žádné vzdělávání v oblasti osobních financí. „Namísto toho, abychom ženy, které samy pečují o své děti, považovali za hrdinky, my je odsuzujeme a považujeme je stále za příčinu chudoby... A kriminalizace chudoby po poslední recesi ve Spojených státech spíše vzrostla, než aby došlo k jejímu útlumu,“ píše The Atlantic.
Zdroj: The Atlantic