Základním předpokladem liberalismu bylo, že svoboda znamenala nezcizitelné sebevlastnictví. To znamená, že jsme byli naším vlastním majetkem. Mohli jsme se také na určitou dobu pronajímat našemu zaměstnavateli za vzájemně smluvenou cenu, ale naše vlastnická práva k nám samotným nemohla být koupena či prodána. Tato perspektiva liberálního individualismu legitimizovala během posledních dvou století kapitalismus jako systém svobodných aktérů.
Nejdůležitějším prvkem liberální myšlenky svobodných aktérů a jejich vztahu k veřejné sféře byla schopnost vyhraničit část svého života a v rámci těchto hranic zůstat vlastním, suverénním pánem. Aby mohli být jednotlivci svobodní, potřebovali útočiště, v němž se mohli vyvinout ve skutečné osobnosti, ještě než začali vytvářet vztahy a transakce s ostatními. Poté, co se naše osobnost vyvinula, byla podpořena obchodem a průmyslem (sítěmi spolupráce napříč naším osobním útočištěm) vytvořeným a upravovaným tak, aby uspokojil naše materiální i duchovní potřeby.
Jenže dělicí čáru mezi osobností a vnějším světem, na kterém stojí koncept autonomie, sebevlastnictví a svobody, se nepodařilo udržet. Vypadá to, že první narušení se objevilo, když průmyslové výrobky začaly být pasé a nahradily je značky, které přitahují pozornost, obdiv a touhu veřejnosti. Značky se už před dlouhou dobou zvrhly a objektům vtiskly „osobnost“.
Jakmile značky dostaly osobnost (obrovsky navýšily loajalitu spotřebitelů a současně s tím i zisky), byli i jednotlivci nuceni k tomu, aby se na sebe dívali také jako na značky. Naši kolegové, zaměstnavatelé, klienti, kritici i „přátelé“ dnes sledují náš online život. My tak jsme pod neustálým tlakem zapojit se do řady aktivit, plánů a fotografií, které přidávají na naší atraktivitě a prodatelnosti naší značky. Osobní prostor, základ pro autonomní vývoj našeho autentického já (podmínka, která umožňuje nezcizitelné sebevlastnictví), je téměř pryč. Přirozené prostředí liberalismu mizí.
Kromě toho, že toto prostředí jasně oddělovalo soukromé od veřejného, oddělovalo také volný čas a práci. Vezměte si dnešní mládež. Většina, co nemá svěřenecký fond anebo nejmenovaný příjem, skončí v jedné ze dvou skupin. První z nich nezbývá než se spokojit s prací na dohodu a za tak nízkou mzdu, že musí pracovat co nejvíce hodin to jde, aby se vůbec uživila. O osobním čase, prostoru a volnu nemůže být ani řeč.
Zbytku je řečeno, že aby se vyhnuli tomuto „prekariátu“, musí investovat do vlastní značky každou hodinu svého dne. Je to jako v panoptiku – nemohou se ukrýt před pozorností těch, jejichž náklonost by mohli získat (anebo těch, kteří znají někoho, kdo by mohl). Předtím, než vloží nějaký příspěvek, podívají se na film, sdílí fotografii nebo napíšou zprávu, musí si být neustále vědomi sítí, které se snaží potěšit nebo spřátelit.
Pokud mají dostatečně velké štěstí, aby byli pozváni k přijímacímu pohovoru a získali zaměstnání, zmíní zaměstnavatel jejich nahraditelnost. Dozví se tak, že „chceme, abyste byli sami sebou, šli si za svými sny, a to i kdybychom vás měli propustit“. Takže svoje úsilí ještě zdvojnásobí, aby našli své „sny“, což by jejich budoucí zaměstnavatelé měli ocenit, a aby našli to bájné „pravé“ já, o němž lidé na vrcholu žebříčku říkají, že je někde uvnitř.
Toto hledání nezná hranic a neuznává limity. John Maynard Keynes, aby vysvětlil, že nelze poznat „pravou“ hodnotu akcií, jednou použil slavné přirovnání k soutěži krásy. Účastníky na akciovém trhu nezajímá hodnocení toho, která uchazečka je nejkrásnější. Místo toho je zajímá predikce toho, kdo je podle průměrného názoru nejhezčí a průměrný názor toho, co je průměrný názor. Takže skončí jako psi honící se za vlastním ocasem.
Soutěž krásy v Keynesově podání osvětluje tragédii dnešních mladých lidí. Ti se snaží přijít na to, jaký je průměrný názor těch, co tvoří průměrné názory, o tom, co je na jejich vlastním potenciálním „skutečným“ já to nejatraktivnější, a zároveň se snaží toto „pravé“ já vyrobit online i offline, v práci i doma, naprosto vždy a všude. Celý průmysl poradců, koučů a osobního rozvoje se je snaží v tomto pátrání navést.
Ironií je, že jak se zdá, byl liberální individualismus poražen totalitarismem, který není ani fašistický, ani komunistický, ale který vyrostl z vlastního úspěchu, legitimizace značek a komodizace vlastního osobního prostoru. K jeho překonání, tj. záchraně liberální myšlenky svobody jako sebevlastnictví, bude nejspíš potřeba komplexní rekonfigurace majetkových práv skrze čím dál více digitalizované nástroje výroby, distribuce, spolupráce a komunikace.
Nebyl by to úžasný paradox, kdybychom se 200 let po narození Karla Marxe, rozhodli, že abychom zachránili liberalismus, se musíme vrátit k myšlence, že svoboda vyžaduje konec neomezené komodizace a socializace majetkových práv nad kapitálovými statky?
Autor: Yanis Varoufakis je řecký ekonom, vědec a politik. Do července roku 2015, kdy odstoupil, zastával funkci řeckého ministra financí. V rámci své vědecké kariéry publikoval řadu vědeckých statí o ekonomii a teorii her, včetně knihy The Global Minotaur. Věnoval se mimo jiné i virtuální ekonomii.
Zdroj: Project Syndicate