Většina ekonomů květnatě řeční o přínosech „reálné“ globální integrace – tedy o téměř ničím nebrzděných tocích zboží, pracovní síly a technologií. Méně jistí už jsou si v oblasti globální finanční integrace, zejména krátkodobých toků takzvaných horkých peněz. Dnešní odpor proti globalizaci se však zaměřuje převážně na reálnou integraci – přičemž integraci finanční ponechává téměř zcela bez povšimnutí.
Odpor proti reálné integraci naposledy ponoukl administrativu amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby se uchýlila k jednostrannému obchodnímu protekcionismu, přičemž si bere na mušku zejména Čínu. Ve Spojených státech i v Evropě se zvedají bariéry proti migraci. Mnoho vlád přistupuje k zavádění nových daní pro technologické firmy považované za příliš velké či příliš vlivné.
V tomto kontextu je absence byť jen náznaku protestu proti finanční integraci podivná. Finanční toky koneckonců v posledních 40 letech pravidelně vyvolávají pohromy v bohatých i chudých ekonomikách. A tato spoušť není žádným tajemstvím: instituce jako Mezinárodní měnový fond na ni poukazují, a připojují se tak k varováním před finanční otevřeností, přestože jí dříve poskytovaly bezvýhradnou podporu.
Absence odporu vůči finanční integraci může odrážet jeden nápadný rys tohoto problému – nebo spíše jeho interpretaci. V případě reálné globální integrace lze totiž snadno označit pachatele a oběti; u finanční integrace tomu tak není.
Vezměme si volný obchod. Ačkoliv je celkově přínosný, jeho nepříznivé distribuční efekty jsou nepopiratelné a lze snadno říci, kdo na něm tratí (například občané rozvinutých států zaměstnaní v průmyslových oborech s nižší přidanou hodnotou, jako je ocelářství) a kdo způsobuje ostatním škody (rozvojové země, které dokážou vyrábět a exportovat příslušné zboží levněji). Poškozených je možná menšina, ale mohou se spojit, zesílit svůj hlas a maximalizovat svou vyjednávací sílu, zvláště pokud jsou zeměpisně koncentrovaní. A protože mají jasný cíl, nabývá jejich rozhořčení na intenzitě a legitimitě.
Podobně i migrace přináší velké zisky a v očích mnoha lidí také značné ztráty. Zjevnými poraženými mohou být domácí zaměstnanci, které poškozuje (nebo si to přinejmenším oni sami myslí) konkurence ze strany migrantů, případně občané, kteří mají pocit, že jejich způsob života nebo i identita se ocitají v ohrožení. Nezáleží na tom, zda jsou tato tvrzení empiricky pravdivá; zapadají do jasné a přesvědčivé interpretace, v níž jsou imigranti vykreslováni jako padouši. A taková interpretace je, jak vidíme, v rukou cynických politiků velmi účinným mobilizačním nástrojem.
Rovněž finanční krize – podobné těm v Latinské Americe na počátku 80. let, ve východní Asii koncem 90. let, ve východní Evropě před rokem 2010 a v Evropě o několik let později – mají samozřejmě jednoznačně definované oběti: lidi, kteří přišli o místo, dům nebo úspory na penzi. Přisoudit někomu vinu však není zdaleka tak jednoduché.
V minulosti – a teď se vracíme až do středověku – se často ukazovalo prstem na banky. Zdroje dnešních toků „horkých peněz“ však nejsou tak snadno identifikovatelné. Hedgeové fondy, vzájemné fondy, firmy zaměřené na správu aktiv, penzijní fondy i suverénní fondy působí napříč zeměkoulí – v legitimních jurisdikcích i v lokalitách, které W. Somerset Maugham kdysi nazval „slunečnými místy pro lidi ze stínů“.
A i kdyby se věřitelé dali snadno identifikovat, nedala by se jim připsat veškerá vina. Součástí finančních transakcí jsou vždy i dlužníci a ti, kdo nedokážou splácet vlastní závazky (ať už jde o jednotlivce nebo celé státy), jsou na rozdíl od propuštěných ocelářů málokdy jen nevinnými oběťmi. V mnoha případech získali velcí dlužníci úvěry díky tomu, že uvedli věřitele v omyl nebo využili politických konexí, jako v případě nechvalně proslulých osob z okruhu indonéského prezidenta Suharta.
A zatímco reálná integrace je vzhledem k jednoznačným interpretacím, v nichž figurují konkrétní a snadno identifikovatelní padouši, navzdory celkovým přínosům dlouhodobě obtížně udržitelná, finanční integrace může díky absenci obdobných interpretací nerušeně pokračovat. Tím vzniká situace, kdy je na světě daleko méně dobrého typu integrace, zatímco pochybného typu naopak přibývá.
Změna této trajektorie vyžaduje dva typy reakce. Chtějí-li politici podpořit reálnou integraci, musí – třeba i radikálně – vytvořit ambiciózní sociální záchranné sítě, které ochrání zákonité poražené, a současně vyzdvihovat celkové přínosy, jež taková integrace nabízí. A navzdory potenciálním ztrátám možná budou zapotřebí také zásahy proti hříšníkům – například firmám a státům, které drze kradou duševní vlastnictví.
Současně s tím budou muset politici lépe řídit integraci finanční – tento úkol přitom může být daleko náročnější, protože po něm konkrétně nevolá žádná voličská skupina. Vzhledem k neuchopitelné, téměř přízračné povaze financí, které se vzpírají snadným interpretacím, bude jejich zkrocení obtížné. Ale zkrotit je musíme.
Autorem je Arvind Subramanian, hlavní ekonomický poradce indické vlády.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org