Vzhledem ke zhoršující se ekonomické nerovnosti ve Spojených státech by snad mnozí pozorovatelé mohli předpokládat, že by Američané rádi rozdíly v příjmech snížili zavedením progresivnějšího daňového systému. Takový předpoklad by však byl chybný, protože Kongres USA v prosinci schválil dalekosáhlý daňový zákoník, který přinejmenším v krátkodobém výhledu neúměrně prospěje domácnostem s vyššími příjmy.
Navzdory rozevírající se příjmové trhlině v zemi se podle Všeobecného sociálního průzkumu (GSS) podpora přerozdělování mezi Američany držela desítky let beze změn. Snad měl pravdu John Steinbeck, když údajně řekl: „Socialismus nikdy v Americe nezapustil kořeny, protože chudí se nepovažují za vykořisťovaný proletariát, ale za milionáře v dočasné finanční tísni.“
Pro ty, kdo jsou přesvědčeni, že společnost by svým členům měla nabízet rovné příležitosti a že každý, kdo pilně pracuje, dokáže na socioekonomickém žebříčku vyšplhat výš, je přerozdělování zbytečné a nespravedlivé. Vždyť jestliže všichni začínají na stejné startovní čáře, argumentují stoupenci rovných příležitostí, zlý výsledek musí být důsledkem přehmatů jednotlivce.
Tento náhled zhruba vystihuje názor většiny Američanů. Podle Světového výzkumu hodnot (WVS) je 70 % Američanů přesvědčeno, že chudí se mohou z bídy dostat vlastním přičiněním. To ostře kontrastuje s postoji v Evropě, kde je o tomtéž přesvědčeno 35 % respondentů. Jinými slovy, většina Evropanů pokládá chudé za ubohé nešťastníky, kdežto většina Američanů je má za lenochy. To může být jedním z důvodů, proč evropské země podporují velkorysejší – a nákladnější – transfery bohatství než USA.
Mýtický "american dream"
Američané mají hluboce zažité optimistické názory na sociální mobilitu, zakořeněné v historii USA a upevněné příběhy o proměnách přistěhovalců z trhanů v boháče. Dnes se však mínění Američanů o sociální mobilitě zakládá spíš na mýtu než na skutečnosti.
Podle výzkumného šetření, jež jsme s kolegy nedávno uskutečnili a analyzovali, Američané odhadují, že z dětí v nejnižším příjmovém pásmu se do doby, než půjdou do penze, 12 % dostane do nejvyššího pásma. Dále Američané věří, že jen 22 % dětí, které dnes žijí v chudobě, zůstane chudých i v dospělosti, pokud budou tvrdě pracovat.
Skutečná čísla jsou 8 % a 33 %. Jinými slovy, Američané přeceňují vzestupnou sociální mobilitu a podceňují pravděpodobnost zaklesnutí v bídě po generace. Jsou rovněž přesvědčeni, že kdyby všichni tvrdě makali, americký sen o úspěšnosti těch, kdo se sami vypracují, by měl blíž k realitě.
Evropští respondenti jsou vůči mobilitě pesimističtější: na rozdíl od Američanů pravděpodobnost uvíznutí v chudobě nadhodnocují. Například francouzští, italští a britští respondenti uvedli, že chudých zůstane 35 %, 34 %, respektive 38 % dětí z rodin s nízkými příjmy, přestože reálně jde o 29 %, 27 % a 31 %.
Názory na sociální mobilitu nejsou napříč politickým spektrem ani napříč zeměpisnými oblastmi uniformní. V USA i v Evropě jsou například lidé, kteří se v otázkách hospodářské politiky označují za „konzervativní“, přesvědčeni, že všechny děti mají rovné příležitosti a že volnotržní ekonomika v jejich zemi je spravedlivá.
Opak platí pro ty, kdo se označují za ekonomicky „liberální“. Takoví lidé upřednostňují vládní intervence, neboť mají za to, že ponechá-li se trhům volnost, spravedlnost nezajistí, a mohou dokonce vytvářet větší nerovnost.
Ještě pozoruhodnější je to, že Američané jsou značně optimističtí ohledně sociální mobility v těch částech země, kde je skutečná mobilita nízká, mimo jiné v jihovýchodních státech Georgia, Alabama, Virginie, Severní Karolína a Jižní Karolína. V těchto státech se respondenti domnívají, že mobilita je dvakrát vyšší než ve skutečnosti. Naproti tomu v severních státech, kde je sociální mobilita vyšší, mimo jiné ve Vermontu, Montaně, Severní Dakotě, Jižní Dakotě a Washingtonu, respondenti její míru podceňují.
Data utvrzují názory obou táborů
Součástí naší studie tak bylo, že jsme s údaji o sociální stratifikaci v Evropě a Americe seznámili účastníky. Zjistili jsme, že ti, kdo se označili za liberály a konzervativce, interpretovali tyto informace odlišně. Liberálové se například po seznámení s pesimistickými informacemi o mobilitě ještě víc přiklonili k politikám přerozdělování, jako je veřejné vzdělávání a všeobecná zdravotní péče.
S konzervativci tato zjištění naopak nehnula. Uznávali sice, že nízká sociální mobilita je ekonomicky omezující, ale odpor k vládním intervencím a přerozdělování u nich zůstal stejný jako před tím, než jsme se s nimi o zjištěné údaje podělili.
Mám za to, že jedním z důvodů reakce konzervativců je nedůvěra. Mnozí konzervativci vládou hluboce opovrhují. Jen 17 % konzervativních voličů v USA a Evropě uvádí, že politickým lídrům své země mohou důvěřovat. Podíl konzervativců s celkově negativním názorem na vládu činil 80 %, mezi liberály se hodnota blížila 50 %. Vysoké procento konzervativců navíc uvádí, že nejlepším způsobem jak potlačit nerovnost je snížit zdanění podniků a lidí.
Podezřívavost vůči vládě však může vyplývat i z přesvědčení, že politické systémy jsou ohnuté a že politici nedokážou nebo nechtějí stav věcí zlepšit, protože jsou „v zajetí“ zavedených zájmových skupin, utápí se v legislativní bezvýchodnosti nebo je brzdí byrokracie. Stručně řečeno, když konzervativci zjistí, že sociální mobilita je nižší, než se domnívali, jsou přesvědčeni, že vláda není řešením, ale naopak jádrem problému. Jak poznamenal J. D. Vance ve svých pamětech Hillbilly Elegy z roku 2016, mnozí na americké pravici jsou dnes přesvědčeni, že „není tvoje vina, že jsi nula, je to vina vlády“.
Možná že jsme v USA a Evropě natolik polarizovaní, že i po získání týchž informací reagujeme opačně. Levice chce robustnější stát, pravice chce jeho zeštíhlení. Ovšemže realita není až tak úhledná. Je však zřejmé, že názory lidí na sociální mobilitu mají stejnou spojitost s ideologií a geografií jako s jejich poměry.
Autorka textu Stefanie Stantcheva je docentka ekonomie na Harvardově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org