Jak bude vypadat monetární politika během další recese

Významné centrální banky se nyní zaměřují zejména na to, jak normalizovat svou monetární politiku poté, co ji během předchozích let používaly k nebývalé stimulaci. Postupně ale začínají uvažovat i o dalším problému: Jaké nástroje by mohly použít v případě, že se dostaví další recese? Odpověď podle známého britského investora a ekonoma Gavyna Daviese do značné míry závisí na tom, „jak normální bude nový normál.“

Je možné, že recese udeří až v době, kdy se mzdová a cenová inflace vrátí na úrovně běžné před rokem 2008, což by v USA znamenalo 4% a 2% růst. Rovnovážná úroveň reálných sazeb by se pak pohybovala kolem historického standardu ve výši 2 – 3 %. V takovém případě by se podle ekonoma nominální sazby Fedu nacházely mezi 4 – 5 %, a tudíž by existoval značný prostor pro jejich snižování tehdy, když by bylo politiku třeba uvolnit.

Davies ale patří mezi ty, kteří se domnívají, že takový vývoj není pravděpodobný. Rovnovážné sazby budou totiž spíše nadále držet nízko strukturální faktory, jako je demografický vývoj, nízké tempo růstu produktivity, vyšší averze k riziku a v některých zemích i fiskální konsolidace. Nízké rovnovážné sazby pak znamenají, že pokud má být monetární politika uvolněna, musí se sazby centrální banky nacházet velmi nízko tak, aby nepřevyšovaly sazby rovnovážné. A jelikož nominální sazby také nemohou klesnout výrazně pod nulu, mohl by být prostor pro jejich pokles v případě recese značně omezený. Davies poukazuje i na to, že situaci mohou ještě zkomplikovat inflační očekávání. Ta se totiž možná nacházejí níže, než se některé centrální banky domnívají.

Michael Kiley a John Roberts z Fedu ve své nové analýze tvrdí, že pokud by se rovnovážné sazby v USA posunuly k 1 %, pak by se skutečné sazby Fedu musely 30 – 40 % času pohybovat pod nulou, jinak nebude dosaženo inflačního cíle ve výši 2 %. Nic takového by ale Fed samozřejmě dokázat nemohl, a tudíž se v budoucnu nelze spoléhat pouze na nastavení sazeb, ale i na jiné monetární nástroje. V posledních letech je představovaly zejména nákupy aktiv a komentáře centrálních bankéřů týkající se dalšího očekávaného vývoje monetární politiky.

Davies ovšem poukazuje na to, že nákupy aktiv ztrácejí svou efektivitu s tím, jak se zvětšuje rozvaha centrální banky. Tyto rozvahy jsou přitom stále nafouknuté a tento nástroj by tedy pravděpodobně nebyl nejefektivnější. V USA by pak mohl fungovat management očekávání trhu, kdyby centrální bankéři dávali jasně najevo, že sazby budou znatelně níže, než trh čeká. Stimulační efekt takových kroků by ale podle Daviese byl omezený v případě ECB a BoJ, protože v eurozóně i v Japonsku už trhy čekají nízké sazby po velmi dlouhou dobu.

Mezi další dostupné stimulační nástroje řadí ekonom Alan Blinder cílení cenové úrovně namísto cílení inflace a zastropování dlouhodobých sazeb. I zde ale podle Davise najdeme značné nevýhody. Cílení cenové úrovně by muselo být důvěryhodné a muselo by nastat období, kdy by po recesi přišla inflace převyšující inflační cíl. Jenže trhy by se právem ptaly, jak se toho centrální bance podaří dosáhnout, když v předchozích letech nedosáhla ani na inflační cíl. Nedůvěryhodné cíle podle Daviese více škodí, než prospívají. A zkušenosti z Japonska ukazují, že cílení dlouhodobých sazeb zase takový efekt nemá.

Ekonom tudíž dochází k závěru, že Fed při troše štěstí může mít v případě recese „dost munice“ na boj s ekonomickým útlumem. Ovšem BoJ a ECB již nyní čelí malé efektivitě monetárních nástrojů a v případě další recese by se dostaly do vážných problémů.

Zdroj: FT