Bývalý americký ministr financí Lawrence H. Summers nedávno poznamenal, že „fiskální stimuly jsou jako droga, vůči níž se vytváří odolnost; aby se zachoval konstantní růst, musí se schodky zvyšovat“. Lidé jako Summers se schodků bojí, protože pochybují, že peníze, které si vláda půjčuje, se utrácejí tak, aby byl dlouhodobý růst HDP vyšší než růst dluhu. Pokud se složení výdajů nezmění, poměr zadlužení k HDP nadále poroste. A to by věstilo katastrofu.
Jiní ale takové obavy nesdílejí. Levičák a nositel Nobelovy ceny Paul Krugman například tvrdí, že v „zemi, která vypadá jako Spojené státy, je dluhová krize principiálně nemožná“. Pravičák John Tamny, redaktor pro politickou ekonomii časopisu Forbes, říká: „Nedejte na nekonečné řeči o zkáze, na schodcích rozpočtu vlastně nezáleží.“
Ale zatímco úsudky nad udržitelností amerického vládního dluhu se liší, berou obě strany standardní určování jeho výše jako přesné. To je chyba – a možná katastrofální.
Rozpočet jako děravá střecha
Rozpočtový úřad Kongresu (CBO) nedávno oznámil, že schodek federálního rozpočtu za prvních deset měsíců současného fiskálního roku byl o 116 miliard dolarů vyšší než za stejné období loni. CBO nyní odhaduje, že do roku 2020 dosáhne roční schodek bilionu dolarů. To je sice znepokojivé, ale neodráží to krutou pravdu. A to, že roční schodek téměř s jistotou překonal hranici bilionu dolarů už loni.
Abychom pochopili proč, představme si Ameriku jako dům s děravou střechou. Kdybyste chtěli takový dům prodat zájemci, který by nákup financoval hypotékou, federální realitní právo by vyžadovalo, abyste si na dům nechali udělat cenový odhad, který by ukázal, že střecha potřebuje opravit. Zanedbanou údržbu zde nelze přehlížet. Zákon vyžaduje, abyste skryté náklady na opravu střechy přiznali a uhradili. Jinak kupujícího okrádáte.
Pravda, na rozdíl od hypotéky v účetní rozvaze možná nepovažujete údržbu střechy za běžné pasivum. Jenže když ji odkládáte, neznamená to, že zmizí. Pořád je to reálný dluh – jen se nepromítá do účetnictví.
Skutečná výše dluhu
Federální vláda má také dluh, který se neúčtuje a často o něm není ani slyšet. Jako dluh je zaúčtováno 15,6 bilionu dolarů, držených veřejností ve formě dluhopisů ministerstva financí USA. Mezi dluhy, které nejsou zaúčtované, patří odložené výdaje na údržbu silnic, vodohospodářských soustav a 54 560 konstrukčně narušených mostů, jakož i na dosud nevybudované soustavy nízkouhlíkové energie nezbytné ke zmírnění katastrofálních účinků změny klimatu. A to jsou jen dva obecné příklady.
Jak vysoký je tedy skrytý dluh USA? Prozatím musíme spoléhat na hrubé odhady. Třeba podle zprávy Americké společnosti stavebních inženýrů (ASCE) z roku 2016 by rekonstrukce rozpadající se americké infrastruktury vyšla na 5,2 bilionu dolarů. Podle zprávy Mezinárodní energetické agentury (IEA) z roku 2014 a našich vlastních výpočtů založených na podílu USA na celosvětových emisích CO2 by přechod na systém čisté energie stál dalších 6,6 bilionu dolarů. Dohromady se jedná o 11,8 bilionu dolarů inflačně neočištěných nezaúčtovaných pasiv.
Jistěže, tyto dluhy nejsou výlučně federální pasiva. V minulosti za většinu infrastrukturních a klimatických výdajů zodpovídaly státní a samosprávní orgány. Vlády států USA jsou už teď zatížené více než třemi biliony dolarů komunálních dluhů. Rozsah jejich závazků plynoucích z odložené údržby a teprve nedávno zdokumentovaných nákladů na zmírňování změn klimatu je drtí. Jelikož však změna klimatu a bezpečnost infrastruktury jsou spíš celostátní než lokální témata, zodpovědnost za tyto dluhy ve výši 11,8 bilionu dolarů v oblasti infrastruktury a životního prostředí nese v konečném důsledku federální vláda. A právě ty jsou onou „děravou střechou“ USA.
Tato cifra z roku na rok stoupá, protože jak dál chátrají mosty, náklady na jejich opravy rostou, a jak se zvedají hladiny moří, šplhají teploty a lesní požáry jsou čím dál horší, zmírňování škod vyjde dráž. Ostatně ASCE svůj odhad chybějících amerických ročních investic do infrastruktury zvýšila v letech 2012 až 2016 o 221 miliard dolarů – zhruba 55 miliard dolarů ročně. IEA zase v letech 2012 až 2014 zvýšila odhadované náklady na přechod NA systém čisté energie o zhruba 270 miliard dolarů ročně. Dohromady dosáhl inflačně očištěný nezaúčtovaný schodek 345 miliard dolarů – jen v důsledku odkládání potřebných výdajů do infrastruktury a zmírňování klimatických změn.
Dědictví budoucím generacím
V roce 2017 činil federální schodek USA 665 miliard dolarů, uvažujeme-li částku, o niž se zvýšil dluh, který se promítá do účetnictví. Kdybychom započetli dluh související s infrastrukturou a klimatem, který se neúčtuje, úhrnný schodek za rok 2017 by přesáhl bilion dolarů. Ano, jsou to jen hrubé propočty, ale ukazují na naléhavou otázku: Proč USA nepočítají své skryté dluhy?
Stručná odpověď zní: protože to nevyžaduje zákon. Federální „dluhový limit“ nikdy nebyl pevným stropem, pod tlakem se z něj stala spíše měkká „minerální vata“, která vládě umožňuje půjčit si, kolik chce. Současně se kongresové pravidlo, které mělo zajistit fiskální zodpovědnost zákazem nárůstu schodku o více než 1,5 bilionu dolarů během deseti let, stalo účetním trikem, jak se vyhnout zodpovědnosti za období od 11. roku.
Jenže tak jako okrádáme kupce domu, když mu zatajíme děravou střechu a neuhradíme ji, okrádáme budoucí generace Američanů, když přehlížíme úplný rozsah vládních závazků. Dokud se nebudou počítat všechny dluhy, nedokážeme ani začít zjišťovat, zda mají fiskální politiky pozitivní či negativní účinky na budoucí růst.
Autoři: Daniel Blitz a Robert Dugger. Daniel Blitz je konzultant pro správu investic. Robert Dugger je ředitel společnosti Hanover Provident Capital.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org