„Narazil jsem na článek jinak excelentního Josepha Stiglitze, který pojednával o dlouhodobé stagnaci. Jeho základní myšlenkou se zdá být tvrzení, že dlouhodobá stagnace je nějakým druhem spiknutí, které má omlouvat ty, kdo jsou zodpovědní za pomalé oživení po Velké recesi. Domníváme se, že takový pohled je natolik fundamentálně pomýlený, že stojí za krátký komentář,“ píše na svém blogu profesor ekonomie z Brown University Gauti B. Eggertsson (a řadí se tak k řadě komentářů vyjadřujících se ke Stiglitzově úvaze kriticky).
Profesor pokračuje: "Když Larry Summers poprvé hovořil o dlouhodobé stagnaci v Mezinárodním měnovém fondu v roce 2013, já jsem spolu s Neilem Mehrotrou pár měsíců poté napsal krátkou analýzu, která byla zřejmě prvním pokusem formalizovat koncept dlouhodobé stagnace pomocí DSGE modelu... Pak jsem se Summersem napsal celou sérii studií, kde jsme celé téma dál rozpracovali. Nyní mě tedy překvapuje, když se dozvídám, že jsem se nějak nevědomky měl stát součástí podniku, který má někoho zbavovat zodpovědnosti za pomalé pokrizové oživení.“
Základní problém se Stiglitzovým tvrzením je přitom evidentní: Pokud má teorie dlouhodobé stagnace pravdu, tak vůbec nikoho nezbavuje zodpovědnosti za pomalé oživení. Právě naopak. Taková teorie totiž jednoznačně implikuje, že mělo být učiněno mnohem více. Jaký je vůbec její základ? Většina lidí, včetně mě, se nejdříve domnívala, že když se po krizi dostaly sazby na nulu, šlo o výsledek přechodných faktorů, jako například procesu oddlužení či problémů bankovního sektoru. Většina teorií tehdy tvrdila, že vše se brzy vrátí k normálu. Summers ale poukazoval na to, že ve hře mohou být faktory dlouhodobé jako demografické změny, útlum růstu produktivity, přebytek globálních úspor, růst příjmové nerovnosti a podobně.
Pokud by rozhodující roli hrály právě takové faktory a stagnace byla skutečně dlouhodobá, je to argument pro intenzivnější pokusy o oživení ekonomiky než v případě, kdy bychom věřili, že útlum a období ultranízkých sazeb jsou jen přechodnou záležitostí. Konkrétně platí, že pokud jsou sazby u nuly a nejde jen o přechodný stav, existuje větší prostor pro fiskální stimulaci už proto, že její použití netlačí na Fed, aby reagoval zvyšováním sazeb.
Eggertsson se krátce věnuje i dalšímu možnému vývoji. Poukazuje v této souvislosti na předchozí cykly: Na počátku devadesátých let mohl Fed snížit sazby z 10 % na 3 %, na počátku roku 2000 z 6,5 % na 1 % a v roce 2008 z 5,25 % na nulu. Teorie dlouhodobé stagnace tvrdí, že tento posun směrem dolů je odrazem strukturálních faktorů a až přijde další recese, Fed bude mít ještě menší prostor pro další snižování než v posledním případě. „Doufám, že se tak nakonec nestane, ale zdá se být mimořádně pravděpodobné, že prostor pro snižování nebude dostatečný, pokud současné oživení skončí letos nebo příští rok. Proto bychom měli hodně přemýšlet, jak ekonomiku stimulovat jinými způsoby,“ míní profesor.
Zdroj: Blog Gautiho B. Eggertssona