Poslední dobou se hodně hovoří o vytvoření evropské armády. Leonid Bershidsky na stránkách Bloombergu ovšem tvrdí, že Německo, které disponuje druhou největší armádou v EU, na takovém projektu velký zájem nemá. A jeho váhavost také ukazuje na pravou povahu problémů, kterými trpí stávající vojenské projekty na našem kontinentu.
Německá ministryně financí Ursula von der Leyen nedávno v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung hovořila o své vizi „armády Evropanů“. Podle ní by šlo o ozbrojené složky, za které by odpovídaly jednotlivé země. Ty by byly úzce propojené, vybavené stejnými zbraněmi a zařízením, vycvičené pro společné operace a připravené k akci. Podobně již nyní funguje společná německo-francouzská brigáda či německo-nizozemské jednotky. Klíčové na celém plánu je podle Bershidskyho právě to, že by za jednotlivé jednotky odpovídaly státy. Takový systém by totiž znamenal, že budou ponechána současná pravidla týkající se použití jednotek. Toto rozhodnutí je nyní v Evropě záležitostí jednotlivých zemí.
Von der Leyen považuje za dobrý německý systém, kde rozhodnutí o použití armády podléhá parlamentu, protože „naše jednotky u těžkých a nebezpečných misí potřebují širokou podporu populace“. Jelikož jsou ale parlamentní procedury pomalé, ministryně by ráda na evropské úrovni vytvořila pravidla, která by rozhodnutí urychlovala. Je si vědoma toho, že podobné kroky měly jindy spíše opačný účinek.
Bershidsky tvrdí, že problematičnost rozhodování o užití společných vojenských sil je patrná na již existujících jednotkách rychlé reakce. Jedna nebyla od roku 2007 ještě využita v akci, protože členské země EU nebyly nikdy schopny jednohlasně rozhodnout o jejím použití. Nejblíže k tomu byly v roce 2013, kdy se diskutovalo o intervenci ve Středoafrické republice, ale nakonec tam poslala své vojáky Francie. „EU má neomezenou kapacitu vytvářet další a další experimentální mechanismy bez toho, aby se úplně zbavila těch starých, které nefungují. Výsledkem je nadměrně složitý systém obrany, kde se spolupracuje na společném výcviku a probíhá určitá koordinace, ale nikdy není vytvořena žádná ucelená struktura“, píše Bershidsky.
Ani nová iniciativa francouzského prezidenta Emmanuela Macrona situaci nezlepšuje, protože jeho Evropská intervenční iniciativa EI2 „je jen další zkratkou a potvrzuje, že země jsou ochotny spolupracovat na obraně, ale jen do chvíle, kdy je skutečně třeba poslat na nějaké vzdálenější místo jednotky“, píše Bershidsky. Největší armádou v Evropě se pyšní Francie a tam funguje jednoduchý systém rozhodování o jejím nasazení. Poslední slovo tam má prostě prezident. Jednoduché je rozhodování i v Itálii, kde tak činí parlament, v Polsku také rozhoduje prezident. Ovšem v zemích jako Nizozemí, Německo, Švédsko, Maďarsko nebo Česká republika je potřeba schválení parlamentem. Pokud by měla fungovat celoevropská armáda, tyto postupy by musely být harmonizovány, „což je téměř nemožné, protože by muselo dojít ke změně ústav.“
Podle Bershidskyho jsou si těchto překážek evropští politici dobře vědomi a jejich prohlášení o společné armádě míří ve skutečnosti zejména do USA. Jsou totiž reakcí na americké požadavky na zvýšení výdajů na obranu. Tyto požadavky přitom podle Bershidskyho ignorují obrovské plýtvání, ke kterému v této oblasti v Evropě dochází. Jeho důkazem má být to, že se zde používá 178 zbraňových systémů, zatímco v USA 30. V Evropě je také 17 druhů tanků, zatímco v USA pouze jeden. A v evropských armádách nalezneme 20 typů stíhaček, zatímco ve Spojených státech šest. Více výdajů tedy podle Bershidskyho není třeba, opak platí o spolupráci a efektivitě při nákupu zbraní. Jejich zlepšení ale Spojené státy po Evropě nežádají, přestože i je by měl současný stav evropských armád znepokojovat.
Zdroj: Bloomberg